Žena pod vlivem

Jak se mám chovat, aby mě, vzornou matku a manželku, ostatní považovali za normální? Banální otázka, ale zkuste ji zahrát. Zajímalo by mne, v jakém prostředí režisér vyrůstal, jim natáčené, absolutně ničím nezlehčované hádky jsou autentické jako domácí video (i díky dotěrné kameře, ztěžující naši orientaci v prostoru zabíráním detailů tváří, jež představují signaturu Cassavetsova stylu). Zejména díky hercům. Falk je pro roli prostého chlápka typově dokonalý. Sebedestruktivní nasazení Geny Rowlands, uvnitř – i přes některá silácká gesta – stejně křehké jako pouta, která si snaží vytvářet s okolním světem, nelze jenom chladně sledovat, i kdybyste její postavu jako takovou odmítli. Okolí ji vnímá jako cvoka, aniž by se kdokoli obtěžoval zabývat příčinami jejího nevypočitatelného jednání. Nevyřčené obavy a strach čelit problémům tváří tvář deptají přímé účastníky (sporů) a znepokojují pasivní svědky, což přirozeně nevede k žádnému řešení. Sledovat psychicky vyhrocené situace dvě a půl hodiny je fascinující a vyčerpávající, ale nelze si přitom neklást otázku po smyslu toho všeho. Neobyčejná krutost? Obyčejný sadismus? 85% (24.07.2016)

Příběh ze kterého mrazí. Herectví Portmanové v Black Swan si vážím, ovšem to co předvedla Gena Rowlands je minimálně o level výše. Peter Falk, který pro tentokrát odložil svůj baloňák, rovněž vynikající. Silný snímek pro trpělivé, který není svou trpkou realitou určený pro slabší povahy. Místy jde opravdu na dřeň problému. Veledílo. Btw. docela by mě zajímalo u čeho se nudil uživatel Lokutus. Hlavní hrdinka se sice v něčem utápěla, ale rozhodně to nebyl alkoholismus. Jednou se sice opila...pravda. 100% (02.02.2014)

Samozřejmě je to dlouhé, samozřejmě je to zdlouhavé, jenže bez těchto rysů by to nebyl tak skvělý a hluboký film, protože tak vznikají a narůstají psychické poruchy. Zde navíc bylo smyslem ukázat také vnější důvody, které slabší psychiku rozleptávají, až se zbortí, aniž si kdo z okolí uvědomuje jakoukoliv vinu. Gena Rowlands je naprosto skvělá a Peter Falk nezůstává příliš pozadu. (02.04.2011)

Teoreticky - vzhledem k tématu, době vzniku a použitým prostředkům - by mě tento film měl nadchnout, nakonec to ale dopadlo špatně. Hodně špatně. Obvykle mi nevadí rozvláčnost vyprávění, pokud něčemu slouží. Tady jsem měl pocit, že scénárista ze sebe soukal scény jako toaletní papír - všechny postavy buďto neměly žádnou motivaci a chovaly se zcela nelogicky a zmateně (tím zdaleka nemyslím titulní cvokyni), nebo byly křiklavě šablonovité. Od začátku do konce sledujeme smršť přehnaných emocí a pitoreskně pokřivených obličejů, bez nuancí a plynulých přechodů. Nejsem necita, nejednou mi film stáhl hrdlo do uzlu, tohle ale bylo tak snaživě emotivní, až směšné. A nakonec něco, co mě nejvíc mrzí - hodně, hodně špatná hudba. Hlavní motiv několika sestupných tónu byl použit tisíckrát předtím a tisíckrát potom (proto taky nemám rád všemi tak oslintaný theme z "Requiem for a Dream"), navíc v aranži, kterou by zvládl libovolný žák prvních tříd ZUŠky. Promrhané (že to napíšu tak slušně) dvě hodiny. Velké zklamání. (01.07.2012)

Pokiaľ by som mal vybrať jedného amerického režiséra, ktorý sa najviac priblížil dotyku s realitou, asi by som vybral tvorbu Johna Cassavetesa. Sme natoľko uvrhnutí do vnútra situácií, že sa cítime podobne trápne, ako jej všetci účastníci. Až chcete, aby tá ktorá scéna už konečne skončila a všetci sa rozišli domov. To s pocitom, že film snáď ani nemá scenár a sledujeme autentickú rodinu. Akýkoľvek časový úsek by režisér zo života rodinky vybral, vyzeralo by to rovnako. Bez začiatku a konca. Utrpenie, ale aj istá radosť z bludného kruhu netradičného manželstva. (16.08.2016)