13. komnata - Série 2 (2006) (série)
Režie:
Petr SlavíkObsahy(1)
V pondělí 16. října 2006 v kostele sv. Anny v Praze slavnostně převzal Ivan Martin Jirous prestižní Cenu Jaroslava Seiferta. (Mezi laureáty jsou také například Ludvík Vaculík, Jiří Kolář nebo Josef Škvorecký). Tím se mu konečně dostalo uznání, jaké si za své dílo bezpochyby už dávno zasloužil, ale které by mu řada lidí pro jeho nekonformní názory i způsob života raději nikdy nepřiznala.
Ivan Martin Jirous, přezdívaný Magor, je básník, výtvarný kritik, od roku 1969 působil jako umělecký vedoucí skupiny The Plastic People of the Universe, v 70. a 80. letech minulého století byl hlavním organizátorem a "ideologem" českého undergroundu. Narodil se v roce 1944. V letech 1963-1969 vystudoval dějiny umění na FF UK v Praze a pak pracoval ve čtrnáctideníku Výtvarná práce, dokud na začátku normalizace nepřestal tento časopis vycházet. Potom se živil jako topič, pomocný dělník, přidavač na stavbě a podobně. Je autorem mnoha výtvarných a hudebních kritik a programových textů, poezii píše soustavně od poloviny 70. let. Veřejně publikovat ale samozřejmě mohl až po listopadu 1989.
Poprvé byl odsouzen do vězení za "výtržnost" v roce 1973, když společně s Jaroslavem Kořánem a Eugenem Brikciusem v jedné vyšehradské hospodě zpívali na nápěv písně Stáli sokolíci na strahovských hradbách aktuální úpravu se slovy "zahnat Rusy vrahy".
V dalších letech byl uvězněn ještě čtyřikrát, vždy v souvislosti s uměleckou a organizační činností a především pro své politické názory. Celkem v letech 1973-1989 odseděl osm a půl roku, z posledního trestu byl propuštěn v rámci Husákovy amnestie týden po 17. listopadu 1989.
Předmětem našeho zájmu a Jirousovou 13. komnatou je jeho věznění, především to, jak dokázal ty roky v kriminále vydržet a přitom se nenechat zlomit. Jak přežil tu nekonečně dlouhou dobu izolace a ztráty svobody a přitom nikdy nezměnil názor. On sám říká, že zkrátka "uměl sedět". Vycházel dobře jak se spoluvězni, (většinou zloději i vrahy), tak i s bachaři.
Jednou z věcí, která mu pomáhala přežít bylo psaní - dopisů i poezie. Velká většina jeho básnické tvorby vznikla právě ve vězení. Svou nejznámější a zřejmě i nejlepší sbírku Magorovy labutí písně napsal během nejdelšího věznění ve Valdicích v letech 1981-1985. Pro Jirouse byl tenhle kriminál o to těžší, že doma nechal ženu Juliánu s dvěmi malými dcerami - mladší bylo půl roku, starší rok a půl? Psát domů mohl jednou za tři týdny, návštěvy rodinných příslušníků byly povoleny jednou za deset měsíců. I proto tu zřejmě vznikly pohádky a říkanky Magor dětem, které mu vlastně nahrazovaly kontakt s dcerami.
I ve vězení si Jirous dokázal si uchovat svou lidskou důstojnost i respekt, aniž by se ponižoval nebo podlézal. Je příznačné, že STB mu nikdy nenabídla ani spolupráci ani emigraci tak jako většině ostatních. Zajímavé také je, že se vězení zřejmě příliš nebál - několikrát bezprostředně po propuštění udělal něco, o čem musel vědět, že ho spolehlivě dostane zpátky. Dokázal se chovat svobodně i za cenu kriminálu.
Průvodcem pořadu je publicista a překladatel Josef Rauvolf.
(oficiální text distributora)
Recenze (10)
"Pomstili se ti za všechny, na který nemůžou. K osmi metrům ti přidali dalších deset. Je to trest za to, že jsi Magor, že jsi Ivan Jirous, že jsi a že máš jméno, který ti nemůžou ani anonymové ve funkci odpárat. Trest i za to, že máš tyhle kamarády - Ahoj Magore!" Tato slova se ozývala se za socialismu z nejednoho dobře odhlučněného sklepa, samozřejmě i z toho mého, a tato část tvorby skupiny The Plastic People Of The Universe zazněla i zde. Mohu s klidným svědomím prohlásit, že žádná 13. komnata v tomto případě nebyla otevřena, ale postava Magora jistě stojí za připomenutí. Svého času mi dokonce připadal hodně zábavný, ale později mi jako věčně zlitý chytrolín začal lézt na nervy. Nicméně jsem nucen s ním souhlasit v tom, že jsme hladce prohráli s globální nadvládou peněz a blbosti, pseudokapitalismem i obecnou zhovadilostí a to je smutné. ()
Tak ahoj Magore! . . . http://aktualne.centrum.cz/kultura/umeni/clanek.phtml?id=721060 . . . Amen. - - - P.S. A neroňte ty krokodýlí slzy, stačí pět písně labutí... ;o[] - - - - - (Po repete na >magorské jedničce< v onen den bez hodnocení i komentáře /nešťastně 7./ - 10.11.2011) ()
"Pokuď jde o ten minulej režim, tak s nim bych řek, že jsem vyhrál. Pokuď jde o ten současnej režim, tak na rozdíl od toho minulýho, nemám nejmenší tušení jak by sa proti tomu dalo bojovat. Myslim, že ten pseudokapitalismus, ta globální nadvláda peněz a blbosti, ta pseudokultura těch takzvaných celebrit a tý obecný zhovadilosti útočí na všechny smysly kohokoliv. Nemůžu říct, že bych s tímhletím režimem prohrál, protože já s ním nebojuju, ale myslím, že on vyhrál nad náma nade všema.". Myslím, že k tomuto zhodnoteniu doby minulej a súčasnej, ktoré odznie v závere (inak skôr priemerného, narýchlo spichnutého dokumentu), od človeka, ktorý za komunizmu nestratil xicht, za vyjadrenie názoru si odsedel vyše osem rokov väzenia a prirodzenosť si zachoval doteraz, nemám čo dodať. ()
Vzhledem k svému názvu tento pořad své zadání vlastně nesplnil, žádná 13. komnata otevřena nebyla, své démony si nechal IMJ pro sebe. Nad jiné podobné dokumenty ho staví jen osoba tazatele, tedy starého kontrakulturníka Josefa Rauvolfa, který se snad více dostal IMJ pod kůži. Poprvé, když tento konstatuje, že si sám připadá jako partyzán objíždějící školy a vypravující o květnu 45, jak to on sám kdysi v dětství zažil (to je ale zážitek generační). A pohled na hladké, znuděné, rozpačité či pobavené tváře pubertálního žactva, které vlastně to vyprávění "partyzána" Jirouse ani nemůže pochopit, tento pocit potvrzuje. Podruhé když IMJ konstatuje, že svůj boj s komunismem vyhrál, ale boj s tímto dnešním režimem prohrává, a prohrává jej celá společnost (viz citát v příspěvku předhodnotitele Radko). ()
Divácká přitažlivost závisí zejména na osobnosti, o které zrovna díl je. Ale přesto hodnotím tento cyklus jako celek a ne pouze jeho jednotlivé díly. 50% ()
"Magoře Magoře / nožičky nahoře / Magoře Magoře -" ()
Závěrečné zamyšlení má hodně velký přesah. 76%. ()
Myslím, že za vše hovoří, že se mu říkalo Magor a že působil jako umělecký vedoucí skupiny The Plastic People of the Universe..... nesdílím nadšení kolem těchto lidí, to říkám otevřeně. ()
Cyklus 13. komnaty jsem si oblíbil a protože si myslím, že jeho třináctikomnatovost spočívá nejen v prožitých ústrcích, ale především ve zpovědi o vlastních (vnitřních) nepokojích a démonech, byl pro mě díl s Jirousem dost velké zklamání. Je všeobecně známo, že Magor byl ožrala (a to dost nesmlouvavej) a taky hulvát; o tom ale v dokumentu nepadne ani slovo, což mi přišlo nefér vzhledem k ostatním protagonistům, kteří v jiných dílech odhalují svou duši v celý svý celistvosti a nebojí se vyznat se ze svých slabostí. Magor pouze donekonečna žvaní o tom, jak byl zavřenej a jakej to byl od bolševiků hroznej ústrk, ale nikdo se nepozastaví nad tím, že tenkrát prostě chuligáni mnohdy skutečně dělali bordel a byli zavřený za výtržnosti, který by byly potrestáníhodný v jakýkoliv době. Jinak nic proti Magorovi, jeho poezii mám dokonce rád a občas si se zalíbením nějaký jeho veršík počtu (to ovšem neplatí o hudbě Plasticů, kterou považuju za odpornou kakofonii). ()
Magor Jirous má co říct a Josef Rauvolf se skvěle ptá. Tuhle komnatu by dokázali někteří novináři úplně zničit, takže díkybohu za Rauvolfa ()