Lidice

Nezáživně podaný příběh za 70 milionů. Skutečně tomuto filmu nedávám málo, protože bych byla a) apriorně kritická k českému filmu, b) měla proněmecké nálady či c) zahořklou nenávist vůči své zemi, jako někteří zde - soudě podle místní diskuse a komentářů. Nízké hodnocení v žádném případě NEznamená jakékoliv popření či bagatelizaci hrůzy lidických událostí. Pokud tato zcela zřejmá poznámka uráží vaši inteligenci, pak vězte, že není pro vás, ale pro jiné. [Kino] (31.05.2011)

Kdyby tahle stupidita vznikla v Americe a vyprávěla o amerických dějinách, jinak byla ale natočena na stejné úrovni, všichni Češi by se tomu vysmáli a poslali to rovnou do těch nejodpadnějších končin. Já mám úctu k Lidicím, to ale neznamená, že musím automaticky přijmout jakýkoliv film o nich. Nebudu to ale s negativizmem přehánět. Když už nic, jsou Lidice na naše poměry dobře zvládnuté řemeslo, byť bez náznaku tvůrčí invence. (30.10.2011)

Zasloužilá marnost. Je trochu smutné, že intimní příběh Lidic nedokáže dojmout jinak než Lidicemi jako symbolem genocidy. Ale není se čemu divit. Postavy jsou prázdné, Mahler s nimi hýbe po šachovnici didakticky, Riestrova kamera se nedokáže ustálit mezi teatrální stylizací scény a realismem, film nemá absolutně žádný rytmus a celý působí zoufale nevyrovnaně. Když to nejde přes postavy, tak nějaké to popravování, škrabání nehtíků, dětské ručičky za sklem plynového auta... Patetické, umělé, chtěné. Lidice jsou klasický školní film - dojmout se a nemyslet. Otázky tu chybí, celé je to psané v kostrbatých větách oznamovacích. Kontrapunkt Protektora. Film, který z mého pohledu nemá krom zasloužilosti žádný přínos k pochopení národní minulosti. Jediná opravdu vzrušující scéna: když je Šíma v závěru vyškrtnut z oficiální verze dějin. Je smutné, že i když ho tam Nikolaevův film zase vepsal, nic zásadního se nestalo. (26.05.2011)

LIDICE patří k tomu typu filmů, jejichž nesporná kvalita je prubířským kamenem ne tvůrčího štábu, ale naopak těch, kteří se snaží o vyjádření pocitu, jejž v nich tento excellentní filmový epos vyvolal. Je to také současně výpověď doby, choré nedostatkem slušnosti a hodnot. Skvělý Mahlerův scénář, opřený zcela neobvykle o doložené lidské osudy těch dole, o jejich pohled zdola, radosti, naivity, úzkosti, je doplněn Nikola(j)evovou cudnou režií, která pateticky vyznívající scény zcivilizovává až do decentna a propůjčuje jejich krutému obsahu maximální možnou působivost, oproštěnou od všech vnějších, plakátově zavádějících prvků (nikoliv náhodou je odborným poradcem filmu současný přední český historik pplk. Eduard Stehlík). Volně řazené obrazy zmnožují tragický vrchol - vypálení malé středočeské vesnice - a vnáší do děje pohyb a řadu neotřelých pohledů. Platí to o lidickém mikrokosmu, scénách v kladenských továrnách (s vrcholem v podobě Heydrichova houslového komořinového koncertu ve Španělském sále, příkladu jeho neblaze proslulé politiky cukru a biče v jeho "sladké" verzi), ale i zvláštní vězeňskokriminální komunitě, jejíž nepopiratelné hříchy hrůzy doby relativizují a posouvají do naprosto nečekaných kontextů. Psychologie postav, některými předrecenzenty kritizovaná jako povrchní a téměř neexistující, je podrobena ve svém podání hlavnímu poslání filmu, tj. úsilí o vytvoření panoramatického dějinného obrazu. Pohybují se proto zákonitě na rozhraní typu a individua. Tragédie zavražděných i přeživších je podána na pozadí vykořeněného lidského osudu, vyhaslého jedince-synovraha, vyloučeného z vesnické komunity, která zoufale hledá odpuštění a naplnění. Kdykoliv se zdá, že by toho mohla dosáhnout, vstupují do hry dějinní činitelé, které tohoto muže opakovaně vrací do výchozího bodu jeho vlastně nedobrovolné golgoty a neúprosně ho válcují. Herecky určitě vynikají Karel Roden a velmi výrazná a osobitá Slovenka Zuzana Fialová stejně jako brilantní Zuzana Bydžovská. Patos vniká do filmu až se závěrečnými titulky, které dávají tušit, co v Lidicích vlastně máme. Nemohu nekončit větou, která zní omšele, ale výstižně. LIDICE jsou dlouholetou splátkou na náš společný dluh. A velkým zadostiučiněním pro mimořádného znalce české identity Zdeňka Mahlera a doplněním jeho skvělého spoluscénáře klasických proslulých NEBESKÝCH JEZDCŮ. (04.06.2011)

Český pokus o hollywoodský velkofilm, ve kterém se vše snaží být tak efektní, až to na mě vyznívá naprosto opačným dojmem. Kamera se pokouší vypadat novátorsky a jedinečně, jenže k čemu to, když mě ty všemožné pohledy ze stropu místnosti vytrhávají z děje a já je místo sledování příběhu v mysli analyzuju. Nikolaevovi se zkrátka nepovedlo to, co takový Ridley Scott a další umí výborně: Nedokázal postavit film na velkém příběhu jednoho člověka tak, aby ho ostatní složky (vizuální provedení, hudba) jen dokonale doplňovaly. V Lidicích se odehrává paralelních příběhů tolik, že ani jeden nedostane adekvátní prostor, a ten, na kterého se děj zaměřuje nejvíce, ještě stojí naprosto mimo centrum dění. Neberte to ale tak, že jsou Lidice vyloženě špatný film, to rozhodně ne; jen by ona látka mohla pod vedením zkušenějších tvůrců dopadnout mnohem lépe. Poznámka na závěr: Co mělo znamenat to vyjmenování stovek španělských jmen v závěru filmu? Nemůžu si pomoct, ale celé to na mě působilo, jako kdyby někdo zadal jméno Lidice do vyhledávače na facebooku a opsal všechna jména, která mu to vyhodilo. Nehledě na to, že mezi zmíněnými jmény se Lidice objevovalo i jako příjmení, pochybuji, že by se desítky dvacetiletých Španělek a Latinoameričanek, jejichž země se do druhé světové války významně nezapojily, jmenovaly podle vesnice vypálené kdesi na českém území. To, co se stalo v Lidicích, je sice světově celkem známou událostí, bylo by ale zvláštní, kdyby památku této vesnice uctívaly pouze španělsky mluvící země. Tak trochu se zkrátka bojím, že většina rodičů vyjmenovaných dívek dala svým dcerám nějaké méně tradiční křestní jméno, které se v jejich zemi používá, a o vypálení Lidic nikdy neslyšela. (16.06.2011)