Enter the Void
Enter the Void
Enter the Void
Vojdi do prázdna
Enter the Void
Režie:
Gaspar NoéScénář:
Gaspar NoéKamera:
Benoît DebieHudba:
Thomas BangalterHrají:
Nathaniel Brown, Paz de la Huerta, Marina Stone, Olly Alexander, Emily Alyn Lind, Gaspar Noé, Tošio HanaokaVOD (1)
Obsahy(1)
Po tragické smrti rodičů při autonehodě jsou sourozenci Oskar a Linda rozděleni. Znovu se setkávají až v Tokiu – v rušném, tajemném a pro dva mladé lidi nebezpečném městě. Oskar pracuje jako drogový dealer, Linda ve striptýzovém baru. Oba si slíbí, že už se za žádných okolností nikdy neopustí. Jedné noci je Oskar při policejní šťáře zastřelen. Ale slib, který si dali, mu nedovolí opustit tento svět. Jeho duch bloudí nočním Tokiem a realita ztrácí pevné obrysy. Přítomnost se začíná míchat s minulostí i budoucností ve vizuálně úchvatný a přitom děsivý koktejl. Podmanivý film z prostředí tokijských nočních klubů, který vypráví o životě, o smrti a o lásce. Režisér Gaspar Noé v tomto snímku posouvá hranice filmu a nabízí divákům nevšedně silný zážitek. (oficiální text distributora)
(více)Videa (2)
Recenze (394)
Už úvodní titulky věstily, že si toho Gaspar Noé vzal buď moc a nebo málo... a pořád nevím, možná měl vsadit na kvalitnější matroš a svůj rauš pak přeměnit v nápaditější improvizaci, protože, ač by se tenhle bezútěšný posmrtný pohled na pozůstalé z neokoukané duší perspektivy mohl zpočátku zdát revolučním, postupně zreinkarnoval do nudy k posrání... ()
Síla. Asi jako když jsem v patnácti viděl Rekviem. Tradiční souputníci (narkoman vs. droga) a jejich cesta neónem, sourozeneckou láskou a ponorem do sraček. Jenže proč se mi nedostavuje absťák? U Rekviemu byl. A velký. Vejít do prázdna znamená předplatit si bungee a nebýt vytažen zpátky na most. Jen tak viset. Dokud krev nenateče do hlavy a dílo nedokoná. Zvrácený mě rovněž otočil, ale zároveň postavil na nohy a chtěl po mě, abych se rozběhnul proti zdi. Void je svou první polovinou slastným kopancem do slabin (5stars), ale čím více se snaží otevřít divákovi svou šokující náruč, tím více vypadá jako karikatura. Tenhle fight jsem evidentně prohrál já. Zaslouženě? ()
"Co je to vlastně bad trip?" Pro jednoho či dva to může být i celý život...Tokio, jak ho neznáš, a doufej, že nikdy nepoznáš, také lidí, jak je možná znáš, i když nechceš. Pro většinu diváků zavrženíhodní, to lze snadno pochopit. Neustále tripující a dealující lenoch a jeho sestra, která se od těch Japonců prostě nechává...jak se říká. Žádná životní inspirace, žádný obdiv vůči hlavním hrdinům filmu, přičemž toto oslovení je zde dosti kontroverzní. Přesto sourozenecké propojení, jež může v závěru působit až kýčovitě (bratrova konečná reinkarnace..), je silnější než jakákoli umělá droga, která Ti možná na chvíli pomůže, ale život nezachrání. Možná Tě zachrání láska, jejíž zdejší obraz je bezpochyby ještě kontroverznější, než nazývat ty dva hrdiny filmu. Filmu, který je technicky nadmíru dokonalý, jen těžko překonatelný, strašná škoda, že je tak doslovný, jak píše Morien...v některých momentech až trapně doslovný, Gaspar nás má za úplný pitomce, každopádně stojíš-li o psychedelickou depresi, tak klidně vejdi...mně těch sto šedesát minut určitě stačilo...jednou. ()
Jsou filmy, ktere sokuji. Sokuji a divak se vraci z kina s hlavou plnou myslenek, casto i oplzlych, a jeste dlouho mu vydrzi. Pak je Vejdi do prazdna. Noe svymi zabery uz jen pokracuje ve sve image a la Zvraceny. Baví ho dávat do snimku mrtvolku embrya, sex na sto zpusobu a obri vystrikujici penis. To vse uz na me ale pusobi prilis prvoplanove. Ano, kamera je krasna. Napad je originalni. Ale povrchnost a ucelovost to vsechno zabiji. ()
Galerie (33)
Zajímavosti (15)
- Představitel hlavní role Nathaniel Brown neviděl před začátkem natáčení jediný snímek režiséra Gasparda Noého. (Teodorik)
- Záběry z „první osoby“ jsou inspirovány klipem režiséra Jonase Akerlunda „Smack My Bitch Up“ od skupiny Prodigy, úvodními titulky k filmu Zvláštní dny (1995) a snímek Lady in the Lake (1946), který viděl ve svých 23 letech. Jako inspirace posloužila také star gate sekvence filmu 2001: Vesmírná odyssea (1968) (Teodorik)
(SPOILERS) Je krajne vylúčené aby táto halucinogénna mindfuck haluz talentovaného provokatéra Noého oslovila širšie publikum. Je absolútne detinské od nej čakať ústretové gestá alebo ružové okuliare. Je maximálne zúfalé keď ju niekto považuje za samoúčelnú spleť epileptických flashov, regulerného POV/Gonzo porna či prvkov kontroverzného pózerstva. Neverím v posmrtný život, neužívam žiadny druh tvrdých psychadelík, nevyžívam sa v analyzovaní potratov, ale beztak považujem túto transgresívnu púť za nesmierne perfekcionistickú, iniciačnú a až démonicky sugestivnu._______Zápisky jednej noci: 1. Úvodné písmenové inferno podložené prudkým stroboskopickým blikaním za dunenia nerytmických a znepokojujúcich kopakov mi nezhovievavo odpaľuje dekel. Exkluzivita v plnom rozsahu._______2. Prológ first person pripominajúci „Skafander a motýľa“ (avšak tu) s vysokým stupňom intoxikácie prezrádza do akých sfér asi nahliadne myseľ závislého narkomana. Z bytu, cez schodisko až do klubu, prebieha proces spoznávania, prípravy a očakávania nastávajúcich udalostí. Už z neho je patrná inšpirácia Tibetskou knihou mŕtvych, ktorú možno označiť za akúsi - rozhodne iba - rámcovú bibliografiu celej práce._______3. Akt odosobnenia odštartováva jednak počiatok splynutia Oskara (Nathaniel Brown) s večným univerzom spojený s návratom do minulosti (búračka, posedenia, vysvetlenia) a nazeraním do budúcnosti (smútenie, blúznenie, potratenie), tak repetitívnu slučku potrhaných vzpomienok, kaleidoskopických vstupov do tunelov-otvorov-zákutí a pomalých prechodov/preletov cez steny-bloky-ulice ušpineného Tokia. Všetko sa miesi v jednu obrovskú/neusporiadanú koláž pohnútok plných strachu-temnoty-perverzie, ale aj súcitu-túžby-nádeje. Predmety sa zhmotňujú, časopriestor je porušený, pravidlá prestávajú platiť. Benoit Debie tu zastáva post kamerového mága, ktorého uhrančivé a "lietajúce" snímanie mizanscény posúva tieto podvedomé pochody do úplne iného svetla percepcie, do inej ligy prežitku._______4. Explicitne vyobrazená nahota a násilie. Záberi brutality z „Irréversible“ (hlava, znásilnenie) sú tu nahradené zábermi ostentatívnými (rodičia, embryo), ktoré síce tiež spôsobujú ujmu na psychike, ale nejedná sa o priame zhnusenie, ale skôr podprahové trýznenie. Dá sa v tom vidieť jak nástroj na dosahovanie vyšších, umeleckých mét, ako aj samoúčelne pózerstvo; vec názoru._______Gaspar Noé testuje limity znášanlivosti. Pravdu povediac, kráča po veľmi tenkom ľade a servítky si rozhodne neberie, no za to sa nemusí nikomu ospravedlňovať, existujú totiž ľudia ktorí jeho trúfalé gestá krížené s neobyčajným talentom (aj napriek prehnanej okázalosti) patrične ocenia. Patrím medzi nich a aj keď mám tu česť s dosť subjektívnym, nekoherentným a šialeným konceptom, tak „Enter the Void“ ako hraničnú impresiu DMT (bad) tripu prirovnanú k posmrtnému voyerismu uznávam za (zatiaľ) môj najintenzívnejší kinozážitok ever. Pripomína nespoľahlivú, ľudskú pamäť riadiacu sa nepísaným krédom: nejde o smrť, ale o život a dôležitý nie je cieľ, ale cesta... () (méně) (více)