Reklama

Reklama

Dům ďábla

  • USA The House of the Devil
Trailer

Píše se rok 1980 a mladá vysokoškolská studentka Samantha má finanční problémy. Rozhodne se proto přijmout podivnou nabídku a jeden večer postaršímu páru hlídat dům. Jenže ten večer se nevyvíjí zrovna podle jejích představ. Obrovský starý dům na samotě skrývá víc tajemství, než by mohla vůbec tušit. (Chatterer)

Videa (1)

Trailer

Recenze (371)

juta 

všechny recenze uživatele

Bylo tu několik rušivých elementů. Například hlavní hrdinka jde hlídat nějakou osobu, uslyší rámus a hned vytáhne nůž z příborníku a jde se podívat po domě s kudlou v ruce. Když hlídá, tak je snad jasný, že v tom domě někdo je a ten někdo může dělat rámus, nebo si nasadí sluchátka, šmejdí po domě místo toho, aby hlídala, to jsem nechápal. taky se dlouhou dobu nic neděje a ani závěr není nic extra. ()

Hrabka 

všechny recenze uživatele

Tak tohle bylo úplně něco jiného než na co jsme v dnešní době zvyklí. Žádné lekačky, žádný svižný děj, žádná otevřená příroda. Prostě jak za stara. Starý dům, hustá atmosféra, ono děsivé neznámé... Opravdu luxusní budování napětí. Atmosféra by se dala krájet a kdo by řekl, že to bylo natočeno v roce 2009. Ale bohužel jsem čekal lepší rozuzlení. Sice se začalo něco pořádného dít, ale spíš jsem doufal, že konec bude jiného rázu. 60% ()

Reklama

Shadwell 

všechny recenze uživatele

V následujícím textu představím speciální dělení kinematografie, které vychází ze vztahu mezi divákem a filmem. Toto osobité a odvážné řešení volím na základě faktu, že film získává oprávnění své existence až ve vztahu k divákovi. Bez diváka film neexistuje. Je jen kotoučem celuloidu, nebo houfem jedniček a nul. Hlavním kritériem tak bude způsob a míra zasažení diváka sledujícího film. Diváka si lze představit jako fyzickou osobu a film či filmovou fikci jako dům, do něhož divák vstupuje. Vzhledem k tomu, že The House of the Devil ze subžánru „strašidelných domů“ nepokrytě čerpá, využiji toho a celý systém na něm prakticky ukáži a ověřím. ____ V první fázi začíná divák před domem-fikcí a oknem nahlíží dovnitř. Přitom je od dění v domě ostře oddělen. V druhé fázi přichází divák blíže ke dveřím a ocitá se prahu mezi vlastním světem a světem filmu. Ve třetí fázi konečně vstupuje do domu a odhaluje svět filmu okem a pohledem. Ve čtvrté fázi dochází k bezprostřednímu tělesnému kontaktu diváka s filmem, film je jím recipován somaticky, celým tělem. V páté fázi posiluje tělesný aspekt zvuk. Divákovo zakoušení filmu se radikálně přesunuje do nitra těla a důležitou pozici získává prožitek prostoru. V poslední šesté fázi je přechod z venku do domu dokončen. Film je situován do lidského mozku a ducha, důraz je kladen na to, že film pro diváka vzniká až mentálním zpracováním a na vazby mezi filmem a lidskou psychikou. Tolik ke vztahu diváka a fikce. Druhým vztahem rozumíme vztah diváka a kina, respektive vstup z venku do budovy kina a dále až do sálu, který první vztah kopíruje, jen s tím rozdílem, že se odehrává celý ve skutečnosti. Třetí a poslední vztah je vztahem postav a fikce, zde hlavní hrdinka Samantha vstupující z venku do strašidelného domu; tento vztah opět principiálně kopíruje první vztah. Podstatné je, že nenaplnění každého ze vztahů znamená problém. Nenaplnění prvního vztahu (divák/fikce) zanechá znepokojeného diváka postávat vně příběhu. Nenaplnění druhého vztahu (divák/kino) zbavuje diváka těla. Divák v takovémto případě sleduje film nejčastěji z domova, a protože není po cestě do kina unaven, nevnímá své tělo tak intenzivně. Připravuje se tím ale nejen o možnost absolvovat vzrušující přechod z první fáze na šestou, tj. transcendovat z těla na mysl, nýbrž i o možnost rozehrát transgresivní (tělesný) prožitek jízdy na horské dráze, který se stal častou metaforou diváckého prožitku hollywoodských spektáklů posledních třiceti let. K nenaplnění druhého vztahu dochází ale i tehdy, sleduje-li divák film z nějakého zastrčeného, ošuntělého artkina, následkem čehož nemůže prodělat kodifikované rituály zpřístupnění jako chůzi po puntíkovém koberci ve foyer z mramoru prokládaného zlatem, zářivé barvy, technické vymoženosti, výlohy oslovující zákazníky apod., které provází fyzické překročení prahu do jiného časoprostoru, časoprostoru představení. Nenaplnění třetího vztahu (postavy/fikce) je klíčové pro fungování fikce, neboť nejistý vztah postav a světa, v němž se nacházejí, je asi to nejvíce traumatizující, co může nastat - konkrétně zde vstupuje hlavní hrdinka Samantha z reality do fantasie podivného domu, ale po té, co se ukáže, že fantasie je drsnější a krutější než realita, neboť nikdo z nás nedokáže čelit snům a přízrakům, touží se hrdinka vrátit zpět, zádrhel je ovšem v tom, že po dezintegraci fantasie nedostane ihned realitu, nýbrž cosi jako hrůzný předěl, protože po té, co se rozpadne představa, nezbude realita, ale hrůzyplný šev či rána. Tento šev nastane ve filmu úplně na konci mezi 86. a 88. minutou. Tentýž případ přetrvávajících sil zla, které se vlamují do happy endu, nalézáme v pařátu z Carrie nebo v obživlém Karlovi na konci Die Hard. Kombinace všech tří vztahů dává každopádně tyto možnosti: 123, 023, 103, 120, 003, 020, 100, 000. Kde nula znamená, že stav nenastal. Filmy typu 123 jsou mainstreamové (neznemožňují divákovi vstup do filmu, slibují fyzický prožitek v kině a zapojují postavy plně do fikce), oproti tomu filmy typu 000 jsou náročnější. Obě tato maxima (123 a 000) provází multiplikační efekt, který mezi sebou všechny tři vztahy kumulativně pronásobí a vede k větší spokojenosti diváka. Naopak filmy typu 023 nebo 100, charakterizované kontradikčním efektem, experimentují, například sice dovolí divákovi čistý vstup do fikce, ale odmítají totéž povolit postavám. Riskujíc, že se znelíbím sluchu plytkých cinefilů, dovoluji si nyní prohlásit, že čisté artové filmy (000) jsou mnohem méně komplexní, nezištné a průkopnické než výrazně sebereflexivnější a divácky nepohodlnější filmy typu 120 nebo 020, chcete-li filmy postmoderní či postklasické, které na multiplikační efekt vsázet nemohou a o to víc musejí investovat do neokoukaných vyjadřovacích prostředků a počítat s dispozicemi, v nichž se divák před a během sledování ocitá. () (méně) (více)

Dan9K 

všechny recenze uživatele

S výjimkou trochu rozporuplného konce, asi nejnapnutější horor, co jsem viděl, za což můžou zejména tři věci - nevíme vůbec, čemu hlavní postava čelí, posloucháme hodně exponovanou hudbu a hlavně, z ostatních hororů jsme zvyklí, že "to něco" (například lekačka) přijde mnohem dřív a jelikož nic nepřichází a pořád cítíme, že to přijít musí, jsme nataženi jako struna (jsme-li pozorní). Očekávání nějakého typického osmdesátkového hororu může způsobit zklamání, nedoporučuji, House of the Devil na mě působilo mnohem seriózněji. Po emoční stránce snímek podpořili i 4 zkurvení diváci v sále kina Aero, co nebyli schopni zavřít hubu na déle než půl sekundy. Omlouvám se za svůj výlev, ale pořád je to přijatelnější než vražda :-) ()

Javert 

všechny recenze uživatele

Sektářské horory jsou mým vůbec nejoblíbenějším hororovým subžánrem (viz. Race with the Devil, Rosemary's Baby,...) a tak jsem byl na tohle Westovo retrodílko docela natěšen. A zklamání se nedostavilo - má očekávání, která jsem v duchu záměrně nezveličoval, byla do puntíku naplněna. Příjemný návrat do hororové minulosti. ()

Galerie (21)

Zajímavosti (4)

  • Snímek byl natočen za pouhých 18 dní. (ČSFD)
  • Snímek byl natočen na 16 mm film kvůli tomu, aby vyvolal dojem, že pochází z osmdesátých let. Ze stejného důvodu ho také vydali na kazetách VHS. (DanteZ)

Související novinky

West natočí western pro Blumhouse

West natočí western pro Blumhouse

23.03.2014

Americká hororová nezávislá scéna poslední roky rozkvétá a jedním z jejích nejvýraznějších tvůrců je mladý režisér Ti West (foto). Ten si získal jméno díky svému retro hororu Dům ďábla, podílel se i… (více)

Reklama

Reklama