Mlčení Lorny

Velmi milé belgické překvapení v podání albánské uprchlice Lorny a sondy do jejího světa. Ač mě jako diváka dost štvala ta nejistota, kterou je Lorna opředena, musím uznat, že to mělo svoje kouzlo. Je to taková hříčka od pánů režisérů a já na jejich hru ráda přistoupila. I proto se mi líbil ten konec nekonec, který nechává vše děsivě otevřené a zároveň nepohřbívá naději na nový život. (01.12.2011)

Stále stejní, a přitom tak noví Dardennové, či tak noví, ale přitom stále stejní Dardennové? Těžko říct, protože nezáleží ani tak na tom, nakolik jste obeznámeni s tvorbou oblíbenců v Cannes, kteří si "odtud" odnesli Zlatou palmu za ROSSETU a DÍTĚ, ale jestli přijmete zlom v druhé polovině. Jejich pozorovatelský odstup, známý ze SLIBU či SYNA, se zde postupně promění ve vyprávění z pohledu hlavní ženské postavy, jejíž psychické stránce se uzpůsobuje eliptické vyprávění a i míra informací a způsob jejich dávkování je závislý na ní. Zájem o lidi žijící na okraji společnosti, kteří se zapletou se zločinem (nelegální přistěhovalectví - SLIB, předčasná dospělost a zodpovědnost za druhé, např. za na drogách závislou matku - ROSSETA , SYN - vyrovnání se s minulostí: vražda, zbavení se novorozence kvůli obživě - DÍTĚ), zůstává, stejně tak poukázání na vazbu mezi nimi a státními institucemi. Na leitmotiv - smíření se se svým svědomím prostřednictvím pokání - prostupující celým dílem belgických bratří je ale nahlíženo v druhé polovině až nábožensky a ústřední postava, přestože ji zůstává naděje na záchranu, není schopna čelit svému čini, vyrovnat se s ním, čímž se odřizuje od společnosti. Od Bressona k Buňuelovi aneb deprese z represe. (20.03.2009)

Kvůli výluce jsem zmeškal přípoj a hodinu čekal v Tišnově. Zašel jsem tedy do nádražního bufetu "Vendon". Název nezvyklý a tak jsem se zeptal. Jde o příjmení indočínských manželů, které jej provozují. Dal jsem si smažený sýr a pivo za šedesát a přemýšlel, co si - až konečně dojedu - pustím za film. Mlčení Lorny bylo jednou, nakonec realizovanou, variantou. A při něm jsem si vzpomněl na bufet (ve filmu jde také o "bufet") v Tišnově a byl rád, že naši imigranti jsou typu jakého jsou - paní Vendonová mi nakonec ještě pomohla hodit bágl na záda. Konečně, za imigranty nese zodpovědnost hostitelská země - a lidé v ní... Bratři Dardennové jsou "příběháři", já příběh ve filmu neupřednostňuji, myslím, že se film bez nich obejde, ale Dardennové ho umí podat: napínavě a přitom neotřele... Lorna, která se nakonec zříká světských hovorů (stejně se mluví jen o penězích), rozmlouvá už pouze se svým nenarozeným dítětem, ať už bylo počnuto čili nic. Dítě je pro ni ideálním pokračováním vztahu ke Claudymu, kterého přece jen zradila. Dardennové tomu říkají "mlčení". (04.12.2018)

Dítě se mi líbilo hodně, Jérémie Renier je vážně skvělej (škoda, že tady nemá víc prostoru), ale tohle byla prostě nuda a ani tomu příběhu jsem nějak nedokázal dostatečně uvěřit, takže mi některé jednání hlavní postavy přišlo spíš nelogické (hlavně konec).. Dardennové mě tímto zkrátka nezaujali, přičemž jejich kvality jim rozhodně neupírám a budu se těšit na další zážitek. (21.03.2009)

Film je sociálna dráma, ako si ju predstavujem. Lorna je mladé dievča, ktoré kvôli získaniu občianstva podstúpi fingovaný sobáš. Takéto veci sa určite vo svete dejú, toľko k faktografii. Ďalším aspektom filmu (okrem obviňujúceho tónu voči spoločnosti, umožňujúcej takéto praktiky), je tu citová stránka príbehu. A tá bola zvládnutá bravúrne – obidvaja herci v hlavných úlohách sú autentickí. Lorna nerozpráva veľa. Často ide o gestá, mimiku a Lornina postava umožňuje divákovi stotožňovať sa alebo naopak konfrontovať s jej počínaním. Autori nám v tomto smere nechali dostatok priestoru na premýšľanie, aj otvorený koniec k tomuto pocitu prispieva. (17.02.2024)