René

'Nikdy není nikdo pouhým objektem zkoumání.' To jsou slova Heleny Třeštíkové. Naprosto s nimi souhlasím, resp. to považuji za pravdivý výrok. Nevím, zda je to můj subjektivní pocit, ale dle mého se režisérka nechala až přespříliš 'oslnit' skvělým (nechtějí se mi dělat další sarkastické uvozovky) Reném. Zprvu, po exemplárním odsouzení v sedmnácti letech, převládá lítost nad mladým chlapcem a zároveň naděje v jeho nápravu.. ta však nepřichází a René se znova a znova a znova a znova navrací zpět do nápravných zařízení. Postupně si režisérku omotává kolem prstu, SPOILER píše jí dopisy o tom, jak moc je pro něj důležitá, zničehonic začíná citovat Freuda či Einsteina, jednou se zmíní, že do ní byl jednu dobu zamilován, při jejím zvolení ministryní kultury jí píše, že chápe, že pro ni teď jistě už není atraktivní a natáčení pravděpodobně skončí, pod čímž jasně vidím psychické (a velmi dobře naplánované) vydírání; René se pro ni dle všeho (a zcela vědomě) stává více než NEpouhým objektem zkoumání. A Třeštíková je nepoučitelná, přestože jí René vykradl její pražský byt, po několika letech mu propůjčí digitální kameru, aby natočil svých prvních deset dnů na svobodě (po dlouhé době), on samozřejmě její důvěry zneužije a kameru, řekněme, zpronevěří. Právě její bezmezná (samozřejmě vždy s tímto slovem opatrně, jistá relativnost zde určitě je) důvěra je další broukem do mé hlavy. Není trochu prvoplánová? Vždyť právě tyto informace se staly jedním ze stěžejních prvků mediální masáže k tomuto časosběrnému dokumentu, ale to už by bylo na delší povídání.. (26.09.2008)

K nenapravitelnému recidivistovi René Plášilovi mám jen několik „drobných“ výhrad. Třeštíková vůbec nepřináší žádné novátorské postupy. Na jednu stranu je dobře, že se drží osvědčených postupů, ale tu a tam by nějaké to oživení potřebovala. Ač je ústřední postava nesmírně zajímavá, její příběh je stále stejný. Vězení, krátce na svobodě, vězení.. pořád dokola. Mrzel mě i samotný závěr, který je jednoduše nevýrazný. Jasně, napsal ho sám život, ale.. Palec dolů bych dal určitě i práci zvukaře, která je silně nedostačující kvůli špatné artikulaci objektu zkoumání. Mimořádně respektovaná Třeštíková naopak disponuje absolutní kontrolou nad materiálem a z toho vyplývající schopností přitáhnout masy diváků k časosběrnému dokumentu, který by jim jinak přišel naprosto nezajímavý. Divák díky ní velmi rychle přilne k osudu naprosto cizího člověka, který tentokrát neumí zacházet s vlastní svobodou. Jeho příběh se píše od jeho sedmnácti let, kdy jako student v roce 1988 doplatil na několik krádeží. Dostal se do kriminálu a na šikmé ploše se mu zřejmě zalíbilo. Na pozadí významných politických změn ve formě zejména volby prezidentů (autorka jimi ukotvuje Reného v čase) na něj názor několikrát změnila zřejmě i sama Třeštíková, která.. no, potěšila, ale doufám, že sestup narkomanky Katky potěší ještě o krapet víc!! (27.09.2010)

Takový časosběrný dokument, představující pomalou, 20 let trvající přeměnu – v tomto případě z kluka, která může dělat v životě ještě cokoliv, na starou trosku – je samozřejmě mnohem zajímavější, než sledovat jen jednorázový žblebt nějákýho lojzy z prasečáku. Zbytek pak už závisí na subjektu, který bude pitván. S Rendou, chronickým zlodějem a lemplem, tolik srandy není. Skoro to vypadá, jako by mu bylo jedno, jestli lahváče chlemptá před mřížema nebo za. Není extrémně neštastný, a tak dokument s divákem zas tolik nezacloumá, jako kdyby se do podobných problému dostala žena. Je zajímavé sledovat, jak se mění jeho pohled na život a nedá se filmu upřít obrovská výpovědní hodnota. Podobný dokument Katka má přesto ohledně „procítění“ více, co nabídnout. Alternativa: Katka, Marcela. (23.10.2010)

Objekt (René) nie je iba radovou súčasťou autenticky natočeného dokumentu, je hlavným "rozhodcom", ktorý určuje pravidlá nie len svojej existencie ale aj celého príbehu, ktorým nám je sprostredkovaný. Iniciatíva a záujem Heleny T. sú nepopierateľné, s odstupom ale zato vytrvale pracuje na časovo sa vyvíjajúcom materiály, ktorý sa s nikým neserie a končí tzv. nijak. A ja úprimne píšem, tak to malo byť. Výpoveď viacnásobného väzňa (inteligenta) bez ohľadu na formu podania je okamihom na ktorý len ťažko v najbližšej dobe zabudnem. Zamýšľal som sa včera a činím tak aj dnes. Čo je predmetom? Osud človeka, ktorého nedokážem pochopiť a zároveň ma v určitom smere fascinuje. Neobdivujem ho, ani k nemu neprejavujem sympatie. Viem, šance dostával, márnil jednu za druhou (zapríčinil si za to vlastne sám), no môžem v klude napísať, že "vďaka" pomerom z ktorých pochádzal, mal na výber? Nie. Jeho občasne nezrozumiteľná artikulácia nepoteší ale to je on-René Plášil, bez obalu, prostredníctvom kamery poskytuje pohľad do duše, ktorý vyráža dych. Preto pocitu, že toto dlhodobé interview bolo fakt šokujúco-originálne a že neišlo o obyčajného kriminálnika sa nezbavím a ani sa zbaviť nechcem. (13.05.2009)

"Můžu si dát kafe, to je pravda. Ale já kafe nepiju." Když jsem si šla Běžce půjčit do knihovny, tak mi tam oznámili, že jim ho někdo ukradl... No nebyla by to pěkná tečka za film? No nebyla, co si budem povídat. Nicméně jsem kvůli tomu naštvaná, protože bych si to opravdu chtěla přečíst. Na papíře přece jenom člověk obrací svoje myšlenky jinak než na jazyku. A po tomhle dokumentu mám chuť se těma papírama chvíli zaobírat. Líbily se mi obsahové střety - filozofie x nekecat, ale žít to x nežít, ale kecat x kecat a žít x nežít a nekecat. Aneb já to říkám pořád, skoro za všechno můžou rodiče. (18.11.2009)