Strašáci

Chtěl bych pronést pár slov o velmi úzké souvislosti mezi anglickou spisovatelkou Jane Austenovou a americkým režisérem Samem Peckinpahem. Může se zdát, že anglická distingovaná dáma Austenová, která se nikdy neprovdala, a americký děvkař Peckinpah libující si v krveprolévání nemohu být více vzdáleni, jenže jejich dílo je ve skutečnosti svým pojetím takřka totožné. Zároveň bych utrousil pár poznámek o rozdílech mezi původním filmem a tímhle remakem. Oboje – vztah Peckinpaha/Austenové a odlišnost Peckinpaha/Lurieho – spolu celkem dost souvisí. ____ 1, První velká odlišnost mezi originálem Peckinpaha a remakem Lurieho se týká hlavní postavy Davida. V originálu vystupoval de facto coby záporák, vetřelec na cizím teritoriu, který v sobě objeví potlačované násilí, kdežto remake ho vykresluje jako hrdinu, který v sobě neobjeví ani tak zvíře jako spíš muže. David z originálu hází ovoce po kočce, je poněkud přezíravější vůči své ženě a na úplném konci se po dobře odvedené práci cynicky usmívá, zatímco David z remaku rozhodně tak ambivalentní není a hlavním padouchem tu je očividně Charlie. Co se nám tu vlastně odehrává před očima, je starý známý spor mezi tím, jestli jsou lidé potomci opic, nebo děti Boha. Jsme spíš zvířata, nebo lidé, tak zní věčná otázka. První evoluční názor, podle něhož jsme od přírody násilní a špatní, zastává vedle Peckinpaha ruský vědec Pavlov, který nás má za slintající psy, Heller (v Hlavě XXII na rozdíl od Švejka nebo Na západní frontě klid nepředstavuje zlo primárně politika, nepřátelství mezi národy a vypovídání válek, ale zlo v lidech samých) nebo Kubrick (2001 celkem zřetelně ukazuje, že lidé nepovstali z padlých andělů, ale z opic, které byly ozbrojenými zabijáky, totéž se týká Mechanického pomeranče, v němž se Alex poslouchající Beethovena chová jako zvíře, což poukazuje na neschopnost kultury mít jakýkoliv očistný vliv na společnost). Druhý pohled, který vidí v člověku spíše to dobré, nacházíme vedle Lurieho u Shakespeara (Hamlet: „Jak vzácný výtvor je člověk! Jak vznešený má rozum! Jak nekonečné schopnosti. Konáním jak podobá se andělu a chápavostí Bohu.“) nebo Rousseau (Emil: „Příroda mě učinila šťastným a dobrým, a a jestliže je to jinak, je to chyba společnosti.“). Peckinpah a Lurie se zkrátka zásadně rozcházejí v pohledu na člověka, a tím se liší i jejich filmy. Protestant Peckinpah, podle něhož lidské zlo vychází ze samotné podstaty člověk a který ve svých filmech jako nějaký pastor káže o přísném Bohu a nadcházející apokalypse, postavil původní verzi Strašáků na sebepoznání člověka, který se dobere svých kořenů, což je samozřejmě přesný opak humanistů jako Lurie nebo katolíků, kteří se podobně jako italští mafiáni po nějaký levotě jednoduše vyzpovídají a začínají pokaždé s čistým štítem. Úplně tentýž názor sdílí s Peckinpahem Jane Austenová, kterou taktéž velmi zajímalo sebepoznání člověka. Jakožto typická anglikánka sdílela všeobecné přesvědčení, že jsme od přirozenosti zkažení a hříšní. Jako takoví se vlastně rodíme do stavu hříchu po pádu člověka, v němž nás sužují a zaslepují chtíč, pýcha, hrabivost, závist, žárlivost, lenost a hněv. I Fanny Priceovou z Mansfieldského panství, která se obecně pokládá za nejvyšší z ideálů Austenové, sužuje závist, žárlivost a zloba. Podle Austenové se já, které máme poznat, vyznačuje spíš zápornými než kladnými charakteristikami. Coby anglikánka měla Austenová daleko ke katolické představě formalizovaného pokání. ____ 2, Druhým rozdílem mezi originálem a remakem je vedle přesunu děje z Anglie do Ameriky vykreslení venkovanů. Spolu s tím, jak heroicky a kladně vykresluje Lurie Davida, to logicky o to víc schytávají místní (oproti originálu přibyl úmyslně násilně pojatý fotbal), kdežto Peckinpah k nim tak příkrý není. Peckinpah vidí problém spíš v Davidovi, který vpadl do jejich teritoria, ale i v Amy, kterou chápe jako zatraceně nezralou a omezenou, doslova kundu, jak takovým holkám říkával, která jen budí zdání ženy (ženu z ní ovšem udělá možná to, co během filmu prožije, viz to sebezponání výše). Rozdíl mezi Peckinpahovou a Lurieho verzí tak oživuje starý známý spor mezi venkovem a městem, který se velmi často objevuje i ve filmech, neboť filmová studia sídlí ve městech a z nich pochází i filmaři samotní, z čehož je patrné, proč má město nad venkovem tak často na vrch – stojí na tom jeden celý hororový subžánr zvaný hixploitation (Jezero smrti, Pátek třináctého, Vysvobození, Hory mají oči, Lurieho verze atd.). Jenže Peckinpah, to byl bytostný romantik, který vyrostl na ranči pod horami v nekonečným prostoru volnosti, a proto i své filmy pojímal jako westerny (i Strašáci jsou western, byť zamaskovaný), kde se střetává Divoký západ s postupující racionalitou technického věku a kde tradiční přestřelku nahrazuje mašinizovaná válka a koně automobil. Tímto příklonem k venkovu na úkor města, v němž viděl příčinu soumraku Divokého západu, se Peckinpah opět velmi blíží Jane Austenové, která rovněž spojuje nebezpečí a neomalenost téměř výhradně s městem, s příslušníky vyšší venkovské třídy, aristokracie a reprezentanty Londýna. Ve všech jejích románech se projevuje pohyb či napětí mezi venkovem a městem: její vyprávění začíná na venkově, v jakési předtuše blaženého rurálního života, pak se přesunuje do města nebo nechá město přijít na venkov, což přináší komplikace, a konči pastorálním závěrem zpátky na venkově. Austenová ovšem nejenže tím převracela žánr hixploitation a vůbec všechny ty velepopulární díla čerpající z hororově-romantického zobrazení minulosti jako Otrantský zámek, ona se těmto tendencím dokonce otevřeně vysmívala a třeba Northangerské opatství pojala jako parodii na gotický román. Zásadně se držela komedií a nikdy se ve svých románech nevydala tragičtějším (hororovým) směrem. Austenová byla realistka, žádná romantička, proto u ní třeba najdeme jen velmi málo popisování anglické příjemné zelené krajiny. Ať už je tedy Austenová čímkoliv, rozhodně není opěvovatelkou krajiny. Stejně realisticky, nikoliv romanticky či idealisticky, se stavěl Peckinpah k násilí – Divoká banda je třeba reakce na všechny ty filmy vypadající jako zábavná hra na kovboje a indiány, kde je násilí bráno na lehkou váhu, přehrávané a nereálné, kde postavy umírají, aniž by trpěli. Peckinpah a Austenová se zkrátka stavěli k venkovu velmi pozitivně, až pastorálně: romány Austenové jsou pastorální v tom smylsu, že se odehrávají na místě venkovské fary. U Peckinpaha je tímto místem Mexiko. Peckinpah tuto zemi pojímá jako pastorální ráj, kam hodně westernových hrdinů, zejména psanců, prchá jako do útočiště před zákonem. A jestliže u Peckinpaha do takového místa občas vpadnou dva vetřelci zvenčí jako David a Amy a naruší tamní status quo, Austenová coby žena toto napětí mezi venkovem a městem do nějaké exploze násilí logicky nerozehrává, ale převádí jej místo toho do tíhy třídních rozdílů obou hrdinů bránících jejich lásce. Podívejme se například na slavný rozhovor s Pýchy a předsudku, v němž Darcyho teta, lady Catherine de Bourghová, vytýká Elizabeth Bennetové, že se natolik zapomněla, že si troufla představovat si sňatek s mužem, který ji svým společenským postavením převyšuje takovou měrou jako pan Darcy. Taktéž v Mansfieldském panství se kvůli nerovnosti Fanny Priceové a Edmundova postaveni jejich snatěk z počátku nepřeje nikdo, dokonce ani Edmund. Austenová i Peckinpah tedy zaujímají stejné stanovisko, jen Austenová coby žena ten konflikt mezi venkovem a vyšší třídou řeší komediálnější a svatbou, kdežto Peckinpah coby chlap tragičtěji a sporem, principielně jde ale o totéž - v městě číhá nebezpečí. ____ 3, Třetí rozdíl mezi originálem a remakem souvisí s onou nechvalně proslulou scénou znásilnění Amy. Zatímco Peckinpah naznačuje cosi v tom smyslu, že Amy si znásilnění dokonce snad užívá, čímž tehdá mnohé z diváků značně popudil, Lurie posunul vyznění filmu do mnohem feminističtější a tradičnější roviny, ve který žádný takový náznaky nejsou. Stejně tak k sobě Lurie Amy i Davida více přiblížil a prohloubil jejich vztah, kdežto u Peckinpaha jsou si očividně vzdálenější. Tím ovšem Lurie dost zásadně posunul vyznění filmu z realistického do idealistického: z trochu záhadného a kontroverzního filmu Peckinpaha, který zanechává otázky, do zábavného thrilleru. Problém je v tom, že celá koncepce Peckipanohývch Strašáků stojí právě na odhození těchto ideálů: tak jako David nalezne vlohy k násilí a dozví se o sobě pravdy, které neznal, a opustí dřívější iluze, které si o sobě namlouval, tak i Amy není znásilnění vyloženě nepříjemné – nakonec každá žena chce totéž, aby se jí chlap chopil a doslova se jí zmocnil. Tady je opět zjevná ta paralela mezi Peckinpahem a Austenovou, která veškerou romantiku a ideály s ní spojené odmítala, její postavy naopak tyto ideály, které nacházejí třeba v knihách, postupně opouštějí a směřují k realitě života. Co je vlastně opakem červené knihovny a důvodem austenovského kultu? Právě asi ten důraz na realismus. Austenová ve svých dvou prvních dílech, v Northangerské opatství a v Rozumu a cti, konvence romance dokonce paroduje – v Northangerské opatství jak řečeno dosti systematicky. V pojetí Austenové není důležitým projevem mužství fyzická zdatnost nebo galantní úspěchy, nýbrž sociální zodpovědnost. Všechny její svůdnické postavy – Wickham, Willoughby a Henry Crawford – proto sice vstupují do příběhů pyšným, mužným krokem romantických hrdinů, ale opouštějí ho jako závislí, osamocení, degradovaní lidí. V Rozumu a cti od Leeho je třeba scéna, v níž zraněnou Marianu odnese v náručí elegantní švihák Willoughby, tato scéna by ale neměla být chápána jako vzor nějaké romantiky, nýbrž naopak, neboť i očima racionálnější a opatrné sestry Elinor, která tu tak trochu zastupuje samotnou Austenovou, je vnímána velmi kriticky, a i autorka nás nenechává na konci románu na pochybách, vlastnosti které sestry jsou obdivuhodnější. Ke stejným závěrům se dojde v americkém filmu Chceš mě, chci tě, kde se nakonec ukáže být ideálním partnerem pro Kačku Heiglovou nikoliv šaramantní a krásný lékař, nýbrž trochu obhroublý Butler. Tudíž tím, že k sobě v závěru Lurie Amy a Davida přiblížil mnohem více, než to udělal Peckinpah, nejenže se vzdálil realismu na úkor ideálů, ale rovněž tím připomněl spisovatelku Charlotte Brontëovou, která taky rozzlobeně odmítala pevně sevřený realismus Austenové a dávala přednost romanci. ____ 4, Čtvrtý zásadní rozdíl originálu oproti remaku spočívá v povolání Davida, který byl v Peckinpahově verzi astromatematikem, kdežto tady z něj udělali scénáristu. Jednak se tím vysvětluje, proč si David v původní verzi rozumí méně se svou ženou (coby matematik je méně náchylný k nějakým debatám, prostě 1 + 1 = 2 a šmitec), druhak se tím tematizuje současný postmoderní sklon k distanci, cynismu a ironii, jelikož tím, že se z postavy udělá scénárista, jako by film komentoval sama sebe a udržoval si od sebe odstup. Což samozřejmě neutralizuje Peckinpahovu verzi, kde šlo o to veškerou distanci zahodit a sebeobjevit v sobě dřímající zvíře. Možná proto v sobě tady David objeví jen muže. Dlužno však dodat, že Lurie je v tom i trochu nevinně, protože násilné scény dneska už nikoho moc neohromí. Když se podíváme na dějiny násilí v posledních padesáti letech, vidíme tři tendence: krotký 50ky, následný vzmach násilí kolem 60tek (Bonnie a Clyde, Divoká banda atd.), který se vůči těm krotkým časům notně vymezoval, a nakonec současnou tu takzvanou postmoderní dobu, kdy už nějaký násilí nikoho moc nerozhází, tudíž seč by se snažil být Lurie autentičtější a nekompromisnější, moc by mu to nepomohlo. Problém však zůstává v tom, že zatímco Peckinpah natočil film o násilí (podobně jako Stone své Takové normální zabijáky), Lurie zrealizoval násilný film, kde má násilí stejně jako u Johna Wooa nebo Tarantina podobu spíše zábavnou než morální. A stejně jako nepojal Peckinpah Strašáky coby násilný film, ale jako film o násilí, nepíše ani Austenová zaláskovaný romány, ale romány o lásce a vztahový morality. Vyhýbá se sexu, a svazek a přijatelný vztah staví nad city a hluboká vzplanutí, jinak řečeno Marianu nad Elinor z Rozumu a citu. Všichni čtenáři vědí, že její hrdinky velmi znepokojuje představa, že se stanou – tak jako Austenová – starými panami. Manželství skutečně představovalo významnou omezující instituci, která v tehdejším čase a prostoru utvářela život mladých žen. Rozdíl je ale opět pouze v ženském a mužském náhledu, takže zatímco Austenová končí své příběhy sňatkem a Peckinpah spouští, cílem je pokaždé sebepoznání hlavních postav neboli objevení rozdílu mezi tím, co si postava myslí, že chce, a tím, co nakonec skutečně chce a dostane. (30.12.2011) (méně) (více)