Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Dvě mladistvé blondýny se afektovaně baví, fotografují a opíjejí, partička mladíků vzájemně sexuálně experimentuje, mladá učitelka se snaží řešit školní šikanu žáka učitelem a skupinu cestujících uvězní řidič autobusu. Ve filmu V moci davu se proplétá několik paralelně vyprávěných dějových linek, které spojuje jen téma stádnosti a chuti či vůle překračovat tabu. Hrdinové se v davu často chovají poněkud stupidně a nepochopitelně, aby neztratili tvář, nedobrovolně vstupují do komplikovaných situací. To reflektuje i originální práce s kamerou, která často zabírá zdánlivě zcela indiferentní situace, netradiční úhly či rakurzy. (Cinemax)

(více)

Recenze (42)

MontyBrogan 

všechny recenze uživatele

Jednoducho a nenásilne zobrazené bariéry, úskalia a intrigy, ktoré nám snová spoločnosť. A morálne dilemy s nimi spojené. Priznať svoje poklesky či nechať za nás trpieť iných? Byť populárny v kolektíve alebo odmietnuť sa prispôsobiť, keď je to v rozpore s naším presvedčením? Svedomie či ľahostajnosť a pokrytectvo? Všimli ste si aj vy tú paralelu s virtuálnym spoločenstvom, v ktorom sa práve nachádzame? ()

ScarPoul 

všechny recenze uživatele

Sociálny experiment podľa Rubena Ostlunda. Fragmenty príbehov spojené dokopy. Každý sa dotýka inej témy a každý príbeh je špecifický a prispôsobený potrebám režiséra a toho čo chce povedať. Či už sa jedná o zatajovanie, detskú naivitu, alebo čudné hrátky mužského osadenstva, alebo šikanu na škole, prezentuje nám osudy ľudí nevybočujúcich zo svojej sociálnej triedy. Príbehy neukončuje. Kamera je statická. A ako keby sa snažila držať si od postáv odstup. Zároveň, ale vďaka tomu vytvára dokumentárny kontrast stojaci oproti režisérovej fikčnej výpovedi o súčasnej spoločnosti. Tieto dva fragmenty sa spájajú a vzniká nevšedné dielko, čo nič nerieši, ale má v sebe silné stopy dokumentárnych nezúčastnených postojov. Skvelá práca s postavami. ()

Reklama

JitkaCardova 

všechny recenze uživatele

Snímek s chytře nastavenou několikaposchoďovou interpretační rovinou - z podstaty toho, co znamená společenství, komunita, ona stádnost, k níž lidé částí svého naturelu tíhnou, se neustále pohybujeme podvoleni fenoménu davu, kolektivu, skupiny - denně podléháme utvářenosti tlaků ve svém okolí. Snímek předvádí situace nijak zvlášť originální, téměř až těžko uchopitelné v jejich specifičnosti kvůli tomu, jak jsou ve skutečnosti tuctové, obehrané a jak důvěrně známý je nám ten nepříjemný způsob, jímž nás odcizují, jímž se zcizujeme a vzdalujeme sami sobě, v tušení, že bychom chtěli být jiní, měli se zachovat jinak. A tak se čas od času naše skryté já vzepře a pokusí se chabě zaprotestovat. Jednodušší čtení filmu a situací, které předvádí, nám napovídá, že to jsou ty chvíle, kdy se jedinec vymaňuje z přidělené role - paní učitelka, jež se jako jediná odhodlaně postaví proti násilnickému kolegovi, který fyzicky usměrní malého žáka; řidič autobusu, který odmítne pokračovat v jízdě, dokud se mezi cestujícími nepřizná ten, který utrhl garnýž na záchodku; mladík, který zaprotestuje proti obhroublému veselí svých kamarádů, překračujících hranice tělesné intimity. ... *** Při pozornějším přemítání se ale zdá jasné, že právě tohle jsou ty učebnicové příklady asertivity, které snímek předvádí jakožto nedobrovolné, davem ovlivněné jednání - morálka, etika, společenská pravidla, moderní kurzy asertivity, hodiny občanské a sociální výchovy a všechny ty rezonující proklamace: řekněte ne, řekněte stop týrání, buďte sami sebou, postavte se svému okolí... *** Potom, na "druhé čtení", tedy vyvstává zajímavější otázka - kdo se v představených situacích chová skutečně "po svém", nenavedeně? Pak nás může napadnout, že to je právě onen trestající učitel, který se niterně vzepře směrnicím EU, příručkám moderní výchovy i kolegyním odhodlaným bránit jejich literu do posledního dechu a proti všem, žáčkovi jednu vlepí a skutečně ho zpacifikuje - stejně jako malý dareba, který se vzpírá normám moderní výuky, nenechá se přinutit být moderním dítětem a raději riskuje budoucí životní dráhu a učitelům partyzánsky zdrhá nebo záškodnicky likviduje stanoviště orientačního běhu, do něhož se nechce nechat vmanévrovat. Nebo herečka středního věku, matka od čtyř dětí, která se nehodlá nechat veřejně pranýřovat za to, že se v kymácejícím se autobusu na záchodku chytila garnýže, takže se prostě nepřizná - a jestliže uvědomělí spolucestující rodiče přinutí s laskavými úsměvy a uklidňováním v rámci pokrokové výchovy svého malého synka, aby se přiznal k něčemu, co neudělal, v herečce to žádné vynucené pocity viny a hnutí svědomí nevyvolá - to tehdy se zachová svobodně, zatímco rodiče jsou zpitomělí příručkami o moderní výchově a přijde jim zatěžko nechat ladem takovou krásnou příležitost si ji vyzkoušet v praxi. Co jí je do toho, jak jsou pitomí? Proč by si měla kazit den? *** Ve scénách rodinné oslavy a večírku teenagerů je pak vůbec málo vyhraněné, kdo se vlastně čemu vzpírá - hlava rodiny se nechce nechat zavléct do nemocnice se zraněním od vybuchlé petardy, ani poskytnout ostatním záminku, aby o něj mohli pečovat a zaměřili jeho směrem svou lítost a neukojenou sebedůležitost, jako když se supi vrhnou na čerstvou mrtvolu. Blonďatá děvčata se nechtějí nechat uštvat svou vizáží, která z nich předem dělá vypatlané sexuální objekty, ale brání se tomu rovnou dvojobratem - takže se s přehledem fotí v erotických pózách, obtěžují mladíka v metru vlezlým koketováním a lijí do sebe alkohol až k bezvědomí a člověk za tím přímo cítí jejich rozpálenou soustředěnou pozornost a zvědavost, neboť jejich záměrem není zpít se do němoty a nechat se znásilnit, ale ohmatat matérii společenského světa a hranice únosného chování... *** Film v podstatě nakonec příjemně svádí k tomu probírat si vesele postavu za postavou, včetně těch nejvíce upozaděných (manželka oslavence, kolegyně učitelky, asistentka řidiče, manželka kamarády obtěžovaného mladíka, potrestané školní dítě, hoši ze zadní části autobusu, kamarádi obou blondýnek či muž, kterému poškodí auto a jenž následně odveze bezvědomou Linneu domů k rodičům...), a popřemýšlet, nakolik jejich chování bylo svrchovaným projevem vnitřního souznění sama se sebou, duševního klidu a zalíbenosti ve svém jednání - a nakolik bylo vyvolané okolním tlakem, potřebou odpovídat nějakému vzorci a jednat podle sady známých pravidel, ať už etických, morálních, poplatných určitému privátnímu kolektivu nebo vyloženě podle mechanických směrnic instituce či platných zákonů. Je to vtipné a duchaplné cvičení, protože snímek si podržel luxus nečernobílosti, etické a morální střety předkládá dostatečně barvité a zjemnělé a veškeré zjednodušování a vmanévrovávání do škatulek s grácií přenechává dovtpinosti či omezenosti svých diváků. A je to fajn. *~ () (méně) (více)

ledzepfan 

všechny recenze uživatele

Ostlund je přeborník v naturalistickém zobrazování těch trapných, srabáckých, stádních a jinak nelichotivých poloh lidského jednání. To se mu musí připsat k dobru, protože takhle to umí málokdo a filmy obecně tyhle situace buď nereflektují, nebo divákovi předkládají jen v jakési zjednodušující zkratce, která nenarušuje  a dále slouží dějovému oblouku. Ostlund toto neřeší, protože tyhle situace tvoří kostru jeho filmů. Na druhou stranu, mám osobně pocit, že své sympatické snažení často přizabije jakýmsi intelektuálním rámováním a poněkud onanistickou kamerou, díky čemuž to celé pak zavání trošku snobárnou. Tohle je ten typ filmu, který si zapamatujeme, ale nic moc si z něj neodneseme, protože nám tady filmař, velmi rafinovaně, vrstevnatě a chytlavě sděluje něco co dávno všichni víme a s čím se setkáváme každý boží den. ()

Matty 

všechny recenze uživatele

Sociologický experiment – vydržíte sto minut sledovat lidi, které neznáte? Protože režisér nechce, abychom je poznali, brání nám v tom „neempatickým“ snímáním z větší dálky a v dlouhých statických záběrech. Často nevidíme do tváří promlouvajících postav, málokdy známe jejich jména. Někdy je odstup a zároveň dojem šmírování ještě prohlouben natáčením postav v odrazu (zrcadlo, bok auta), nebo – v jednom případě – jejich „přefiltrováním“ skrze počítačovou kameru. Mlčky sledovat je přitom to jediné, co můžeme dělat. Stejně se chovají svědkové ve filmu. A důsledek? Oběťmi se stávají nevinní a viníci zůstávají nepotrestáni. V některé z nastíněných situací se pravděpodobně octnul každý z nás. Film dokáže oživit pocit viny. Je to hodně krutý přístup, k postavám i divákům, ale nutí přemýšlet. Škoda dvou zbytečných odklonů od suše pozorovacího stylu ke klasičtějšímu vyprávění (jeden krátký švenk během autobusové šikany a později flashback). Nebo mělo jít o připomenutí – pro ty, kdo podlehli iluzi filmu bez vypravěče – že za kamerou taky někdo stojí a tak trochu s námi manipuluje? Těžko říct. Těžko nepodlehnout. 75% ()

Galerie (7)

Reklama

Reklama