Pokušení svatého Toníka

Tyjo, zdálo se mi to, nebo tu stihli citovat filmy z nejméně půlky dějin kinematografie? No, i když taky chápu ty, pro který to bylo utrpení. u Bazinků. P.S.: A soundtrack sháním moc, a budu za něj moc vděčný. Jo, a někdo kdo to viděl ve Varech, a pamatuje si úvod? Říkal někdo, proč to v Estonsku nemají rádi? Nějaké infos o tom? (11.03.2011)

Skutočne netuším, či som pri nejakom filme pocítil takú rôznorodú paletu pocitov ako pri mojom prvom stretnutí s estónskou kinematografiou. Akýsi hlbší zmysel sekvencií vo filme poznajú azda len sami tvorcovia, mne sa ho po prvom pozretí odhaliť určite nepodarilo, no celkové poňatie snímky na mňa zapôsobilo v nevídanej miere. To, do akej miery vo vás film vyvolá asociácie na iné kinematografické počiny, závisí len od rozsahu vašich filmových obzorov. Film, o ktorom sa ťažko píše, aby človek prezradil čo najmenej tajomstiev, ktoré skrýva, je pretkaný zmesou filozofických úvah, narážok na zväčša nezávislé trendy a autorských tvorcov (pri jednej scéne som si spomenul na Wendersove Nebo nad Berlínom), pripraví v záverečných minútach milé prekvapenie i pre priaznivcov brakovejšej formy kinematografie. (07.08.2010)

Toníkova očistná cesta, jež nemůže začít jinak než smrtí. Bezprostředně poté je náš zoufalý hrdina konfrontován se světem, ve kterém jsou zbořeny veškeré hranice. Lidé kolem něj odhazují zábrany, zapomínají na svou důstojnost i vrozené pokrytectví a jednoduše (ne)konají. Toník se snaží zapojit, navázat na starý zaběhlý systém pohodlného života v nestoudném materiálním přebytku, nicméně nic nefunguje, snad jen ta jeho luxusní kára, ale ten svět kolem? Jeden strádá, aby se druhý zvrhle přežíral a jako vrchol všeho znesvětil nebohou dcerušku právě propuštěné starého dělníka, jehož lopotná práce ho držela při životě. Toník pozoruje a začíná chápat, jeho cesta do temné hlubiny lidských duší, na jejímž dně sotva čeká laskavé bílé světýlko, je lemována bezcitností i brutalitou, nakonec je pouze kus masa, čekající na rozporcování tímto zvráceným světem, jemuž vládnou sadističtí řezníci s motorovkou. Je vůbec naděje? Co takhle láska, životní pokora či skutečné duševní souznění? Velmi naivní, Toníku, jdi se raději zahrabat jak kus přejetýho psa! Po všech stránkách neskutečná, pro mě zcela bezchybná, žánrově velmi bohatá jízda, která prý donutí polovinu diváků odejít po několika minutách z kina, aby taky ne, tato zvlněná společenská zrcadla jsou dokonce i nesnášena. (12.09.2017)

Černobílá surreálná metafora líčí v nelítostném světle soudobý svět manažerů a pravého ruského luxusu po estonsku. Rouhačsky prolíná novou verzi legendy o světci s nekompromisní absurditou a divácky nesmírně náročnou formou. Výsledkem je těžko přístupná, vnitřně ale velmi sytá a bohatá pavučina symbolů a významů. Běžným divákům vstup zakázán, filmovým úchylům vřele doporučen. [MFF KV 2010] (05.07.2010)

(CINEMA MUNDI 2011) Nejlepší film z necelé dvacítky titulů, které jsem na letošním ročníku zhlédnul, je zároveň nejhůře převoditelný do slov. Nejde o to, že by se jednalo o tak nepřístupnou podívanou, ačkoliv je dobré vědět, do čeho se jde (název podle Dáliho malby, zároveň odkaz na duchovního, závěrečná dedikace mj. Buňuelovi). Spíš jde o to, že pokud se převede bohatá významová rovina do slov, ta vyzní banálně (např. úpadek duchovních hodnot v materiálním světě). Přitom POKUŠENÍ SVATÉHO TONÍKA se vyjadřuje prostřednictvím obrazů, které jsou evidentně inspirovány zásadními kinematografickými díly minulých dekád, což bezpochyby potěší nejednoho cinefila, kterému je blízká poetika Lynche, Herzoga, Pasoliniho, Buňuela... a tak by se dalo pokračovat v podstatě do nekonečna. (29.03.2011)