Obsahy(1)
Jakou vinu na hrůzách války má obyčejný pěšák? Filmová úvaha režiséra Ivana Baladi na motivy povídky Ladislava Mňačka. „Cintorín bez mena" (Hřbitov beze jména) natočil v roce 1963 v armádním filmovém studiu tehdy začínající režisér Ivan Balaďa (*1936). Námětem se mu stala povídka „Hřbitov mrtvých Němců" z pera známého slovenského spisovatele Ladislava Mňačka. Dějištěm filmu byl polní hřbitov německé armády na východním Slovensku, kam přišel pamětník druhé světové války a ve svém monologu (mluví Vlado Müller) se zamýšlel nad morální odpovědností jednotlivce za účast v agresivní válce. Jakou vinu nese mrtvý německý vojín Rudolf Busse, pohřbený v kopci nad osadou Huňkovce, za zkázu způsobenou německými ozbrojenými silami na východní frontě? Morální apel podtrhnul režisér dynamickou montáží historických fotografií dokumentujících historii nacismu od slavnostních stranických sjezdů v Norimberku až po hořkou válečnou porážku. Působivost filmu posílila hudební složka, jejíž jádro tvořilo Dies Irae z Requiem W. A. Mozarta. Tendence filmu k vyslovení zobecňujících závěrů byla ovšem poznamenána úlitbou dobové mezinárodněpolitické konstelaci. V situaci neexistujících diplomatických styků mezi ČSSR a SRN, neuznáním východních hranic ze strany vládní CDU/CSU a v neposlední řadě také z důvodů stereotypního zobrazování západního Německa jako bašty neofašismu a militarismu, končí film šablonovitým varováním před západoněmeckým revanšismem. Přesto se jedná o jeden z cenných filmových příspěvků k debatě o morálních souvislostech vedení války a o jeden z prvních důležitých filmů v „armádní" filmografii Ivana Baladi. (Česká televize)
(více)Recenze (8)
Dobře natočený dokument, kterému velmi ubírá na působivosti komentář ovlivněný poválečnými emocemi. Přitom jsou záběry dostatečně působivé i bez textu. ()
Obžaloba mrtvých a jejich činů. Válečný veterán vzpomíná. Vybavuje se mu odhodlání přerůstající ve fanatismus a hrdý boj měnící se v bestiální zrůdnost, jež vrcholí v posledních minutách tohoto krátkého, ale velmi silného dokumentu, mapující skrytou a následně v praxi využívanou lidskou krutost. Tu nejhorší tvář člověka. Svět plný mrtvých mužů, žen a dětí. Zoufalý svět, ve kterém přece nelze žít...a přesto i nadále hltáme informace o válečných konfliktech po celém světě a spokojeně si žvýkáme svou večeři. Člověk navykne všemu...možná, že naše adaptace, navzdory hrůzám, ve kterých stále žijeme a žít budeme, nemá žádné hranice...jen stejný konec, kterým je smrt. ()
Protiválečná úvaha nad hroby německých vojáků proložená fotkami hrůz. Není to špatné, snad jen dlouhé, dalo se to asi sdělit jednodušeji. ()
V súčasnej dobe je na území Slovenska 6 oficiálnych nemeckých vojenských cintorínov na ktorých našlo svoj posledný odpočinok 12 199 nemeckých vojakov. Spomínané vojenské cintoríny sú Bratislava-Ružinov, Humenné, Hunkovce, Prešov, Važec a Zborov. Ležia tu vedľa seba mladí chlapci aj veteráni, známi aj bezmenní. Tento dokument bol natočený na motívy poviedky Cintorín mŕtvych Nemcov z knihy Ladislava Mňačka Kde končia prašné cesty. Ide o filozofickú úvahu nad krížmi na nemeckom cintoríne v Hunkovciach. Tento cintorín v roku 1963 nebol vôbec ukážkový, ako je dnes cintorín vo Važci. Armáda na ústupe nemala kedy vyrovnávať hroby alebo kríže ale zaujímavé je ako sa vyberalo miesto pre takýto cintorín. Dokument dopĺňaný archívnymi fotografiami a nezameniteľným doprovodom Vlada Müllera je skutočnou lahôdkou aj napriek roku jeho vzniku. Ústredná myšlienka filmu: „Stalo to zato, za m3 slovenskej zeme a drevený kríž. Čo ste tu mali čo hľadať, Nemci.“ ()
Ani nie film, ale skôr dokument so zamyslením nad jedným osudom s fotografiami z vojny. Ladislav Mňačko píše ťažko, ale je to skutočne pôsobivé, zvlášť s hlasom Vlada Müllera. ()
Formální stránka je výborná, horší je to s obsahem. Vadí mi alibistická absence sebereflexe role Slovenského štátu - jako by ani neexistoval a za všechno mohli jenom ti zlí Němci. Je mi jasné, že počátkem 60. let nebylo možné postavit se k vlastní minulosti čelem, ale výše zmíněná výhrada se holt musí projevit na hodnocení filmu. -------- V titulcích filmu uvedeno: název Cintorín bez mena: Requiem aeternam. ()
Krátka, ale za to veľmi silná a poetická záležitosť. Na základe diela Ladislava Mňačku polemizuje o zodpovednosti akéhosi malého a zabudnutého nemeckého vojaka - pešiaka, ktorý na povel lynčoval všetko jemu neznáme a cudzie, ale spôsoboval neodpustiteľné utrpenie a mizériu, aby nakoniec zložil kosti na mieste, o ktorom nikdy predtým nepočul. Aby ostal ležať na tatranskom svahu pod dreveným krížom v zemi, ktorú nemecká ruka ranila. Vlado Müller ako preživší vojny prechádza týmto cintorínom a bez slova hľadí na kríže, pričom skvelým vnútorným monológom dostáva diváka a núti ho priam hltať každú myšlienku tejto úvahy. Epocha, triumf, víťazstvo, pád, bolesť, prehra, smrť. Cintorín bez mena je síce relatívne krátkym počinom, ale diváka dostane svojou umeleckou hodnotou. Skvelé úvahové riadky poviedky doplnené o zábery hunkovského cintorína a zbierku fotiek z fašistického Nemecka z období pred, počas a na konci druhej svetovej vojny, ktoré sú jasnou sinusoidou vzostupu a pádu plného bolesti a utrpenia neznámych ľudí na miestach, akými sú práve Hunkovce. Akú zodpovednosť v tejto mašinérii nesie jeden malý nemecký pešiak? ()
Náběh na vcelku zajímavý filmový esej kazí až rasistické antiněmectví. ()