Přítelkyně

Nejlepším komentářem pro tento dokument je část rozhovoru s Olgou Sommerovou. ____ Otázka: Začátkem devadesátých let jste natočila dokument Přítelkyně. Později jste řekla, že vám změnil život. – Život mně nezměnil film, ale tyto moje přítelkyně, a to ještě dřív, než jsem film dělala. Vyprávěl o dvou ženách, jedna žije tady, druhá v Německu, a mají podobné osudy: obě vdané, jedna za psychologa, druhá za psychiatra, obě v domácnosti, matky dětí, intelektuálky, vyrovnané, moudré. Natočila jsem film o obyčejných holkách, a přesto měl obrovský úspěch. Tehdy jsem zjistila, že lidi asi chtějí prožívat i neobyčejné osudy obyčejných lidí. Byl to dokument o mateřství, manželství, lásce a nevěře. Ale především byl o mně, o mé čtyřicítce. O mém stárnutí. // Otázka: Máte z něj strach? – Když jsem v devětaosmdesátém slavila čtyřicítku, měla jsem šílenou depresi, že je konec. A pak jsem si náhodou přečetla knihu Konečně přes čtyřicet, kde ženské, které už překročily ten magický věk, vypovídaly o tom, co úžasného ještě může život přinést. Řekla jsem si: Když jim, tak proč ne mně. Inspirace z psychologické kuchařky mě prostě dovedla k tomu, že se na svůj život musím dívat jinak. Nenaříkat nad tím, co už není, ale vážit si toho, co je. Samozřejmě stárnu, ubývají mi síly, ale můj život se stal vědomější, vážím si každé hodiny. A taky snad už vím, co je podstatné a co není. Nehroutím se nad každou prkotinou, mávnu rukou a jdu dál. Vím, co chci a co nechci. A najednou jsem začala věřit, že nejlepší roky mám před sebou. ____ Přátelství je plod důvěry. Přítel je zrcadlo, které nelže a které poskytuje tím prokreslenější a zřetelnější odraz, čím je více styčných bodů a ploch v myšlení a osudu mezi přáteli. (13.11.2012)