The Ferrari Dino Girl
VOD (1)
Obsahy(1)
Po Nočních hovorech s matkou a Krajině mého srdce natočil Jan Němec další autodokument na pomezí experimentu a hraného eseje. Popisuje v něm okolnosti, které provázely jeho natáčení sovětské invaze v pražských ulicích 21. srpna 1968. Čtyři kotouče cenného materiálu, pořízeného z vlastní iniciativy, neměly v okupovaném státě žádnou hodnotu: bylo třeba je ukázat světu. Režisér s dvojicí přátel provezl drahocenný materiál, zahrnující v nesestříhané podobě šestnáct minut, do Rakouska přes prakticky uzavřené hranice za značně bizarních okolností. Nejdůležitější z nich byly „holka Ferrari Dino“, tedy krásná, ale nedosažitelná dívka Jana, a autorův milovaný vůz Fiat 850. Jan Němec opět zkoumá skutečnost svého života ve vztahu k české minulosti. Intimní historie se nedělitelně prostupuje s „velkými“ dějinami. Tvůrce konfrontuje hrané dotáčky (v nichž ho ztělesňuje Karel Roden) s původním materiálem, který před více než čtyřiceti lety obletěl svět a získal si „víc diváků, než má Steven Spielberg“. (MFF Karlovy Vary)
(více)Recenze (33)
Film mě nejdřív docela zaskočil svým zpracováním a pro mě zpočátku těžko stravitelnou drsňáckou pózou Němce/Rodena. Nakonec jsem byl sám překvapen, jak rychle jsem na to vše přistoupil, nechal jsem se vtáhnout do děje a vše jsem si užil. Jedná se o velmi zajímavý experiment, kdy obrazová složka filmu je divákovi zprostředkovaná skrze zmatené záběry běžnou digitální kamerou. Film přesto dokáže budovat napětí a udržet si pozornost. Jediná moje výtka je k tomu, jak byly puštěny tehdější Němcovy záběry. Na začátku mi vadilo, že z nich nic nevidím a když jsem ke konci viděl všechno (16 minut bez zvuku a hudby!), tak jsem se po chvíli nudil. Určitě by filmu nijak neublížilo, kdyby ten záznam byl ukazován po kouskách v průběhu filmu. ()
Srovnám-li tento snímek s jakýmkoli jemu podobnými, které jsem v nedávné době shlédl (např. Battle in Seattle, Plamen a Citron nebo Der Baader Meinhof Komplex), je mi nejvíce líto času stráveného v kinosálu právě u tohoto českého polodokumentu. Předpona 'polo' se zde hodí ke všemu podstatnému._Téměř celá stopáž filmu je podkreslena nepestrým bezbarvým komentářem Karla Rodena. Herecké scény tu žádné nejsou a když už se nějaké ve stínu ulic objeví, jsou jak vystřižené z pantomimy. Kamera se tak vyžívá v roztřesených záběrech, polorealisticky neskrývajících autenticitu stěžejních míst historických událostí před čtyřiceti lety. Dlouhý vypravěčský úvod, který zabírá 80% filmu (snad jen, aby se dostálo minimální délky filmového materiálu pro promítání) zabijí atmosféru a atraktivitu snímku tak, že nakonec odhalené autentické záběry z osmašedesátého vyzní jen jako kulisa. Připomíná mi to pojídání velké koblihy, kterou někdo zapomněl vyplnit marmeládou. Takovéhle vtipy já nerad. ()
LFŠ 2009 Mentální rekonstrukce vzpomínky, jejiž jedinou chybou je vybočení z konceptu - podbarvení dobových záznamů hudbou - a mírná nesystematičnost; jinak z posledních Němcových autodokumentů ten nejlepší: godardovsky avantgardní forma (dokumentární projížďka po místech po 40 letech, doplněná o voice-over Karla Rodena představujícího režiséra za mlada a dobové zvukové efekty) smíchaná s textuálními návaznostmi (Budař ne jako vypravěč, stále ale svůdce). Překvapivě to funguje jako velice osobní i nadspolečenský pohled na minulost (s osobním přesahem do současnosti, auteurským vyznáním), který je zcela jiný než většina filmů herritage cinema, jež se snaží vypořádat s česko(slovenskou) minulostí. 8+/10 ()
Režisér Jan Němec udělal maximum pro to, aby vyvezl dokumentární záběry z prvních hodin srpnové okupace do sousední svobodné země a taky udělal maximum pro to, aby po letech divákům neotřelou formou přiblížil okolnosti, které ono natáčení a následné pašování filmového materiálu provázely. Celý dokument má stejný počet minut jako poslední dvojčíslí roku, ve kterém k invazi došlo. Režisér tehdy jistě doufal, že svět se zájmem podívá a že ho to vyburcuje k nějaké protiakci. A svět udělal akorát to první. ()
Jak hovori distributor - autodokument na rozhrani eseje a experimentu. Jan Nemec ako reziser si ma neziskal filmom Demanty Noci, to mozu tak brutalne nadhodnotit len vystudovane filmove teoretiky -elitari a pripadne miestne premudrele slecny s ohryzkom. Mna si ziskal az filmom O Slavnosti a Hostech, to ma oslovilo ako spravneho artoveho hnedopicha. Kazdopadne po filme O Slavnosti a Hostech pre mna druhy najlepsi Jan Nemec, silna tematika - 8/1968 teraz fakt znamena aj silny film, no ale nie vzdy to plati, ze jo : 70 % ()
Reklama