Helen

Vaše žena není nešťastná. Je nemocná.. Deprese se člověku vkrade do života jako zlověstný nenápadný stín, který nelze vyléčit dobrým filmem, nebo nakupováním, což si ještě spousta lidí neuvědomuje. Toto v podstatě "tabu" téma mě velice zajímá, i když ono koukat na depku o depce nemusí být pro každého. Sám o sobě by film nebyl špatný, jenomže já zkrátka nedokázala vydržet do konce kvůli přehrávající Ashley Judd (upozorňuji, že nejde o zaujatost, protože jsem ji až doposud měla celkem ráda). Obě aktérky působily většinou spíše jako na špatném tripu, než-li v depresi. Pláč Ashley Judd se nedal poslouchat. Jakoby se nevžila do role, jen za každou cenu toužila zapůsobit a odnést si nějakou tu cenu. A všechno kolem toho může být sebe lepší, ale když je hlavní postava k nesnesení, na celek to hází dost špatné světlo. (20.02.2013)

Je fajn, že je film natočen tak, jak to ve skutečnosti chodí.. Ale to ještě neznamená, že skutečnost je vždy zajímavá a skýtá v sobě poutavý příběh, to byl v mém případě kámen úrazu tohoto filmu.. Občas (vlastně celkem často) se prostě vůbec nic nedělo a děj se točil jen kolem jedné věci pořád dokola. A to bez jakéhokoliv přikrášlení, takže to za chvíli začala být nuda. Na druhou stranu se zde objevuje spousta velmi silných momentů, které ukazují, kam až může člověka dohnat nemoc.. Může ztratit úplně všechno.. I herecké výkony byly dobré, hudba byla fajn.. Ale nijak mě to nezaujalo. (10.03.2012)

Je to prvý film, ktorý nebudem hodnotiť, len krátko komentovať. Pojednáva o vážnej poruche, ako je depresia a keďže nemám osobné skúsenosti, netuším na koľko je presný a realistický. S istotou však môžem tvrdiť, že je to jeden z najsmutnejších filmov plných tiesnivej atmosféry, čo som kedy videla. Ak mal za úlohu priblížiť život človeka trpiaceho depresiami ostatným, myslím, že sa mu to podarilo. Budem rada, ak už nič podobného neuvidím a tak isto aj za to, že týmto ochorením netrpím. (13.08.2013)

Kleopatřina úvodní slova v komentáři bych s dovolením trochu pozměnila. Když se k vám slečna Depka nakýbluje, jsou jí nějaký pozvání zcela u...kradnutý a její úvodní slova zní nějak takhle: "Čau, jmenuju se Deprese, mám tě moc ráda a budu tady s tebou bydlet. Hele, určitě ti nebude vadit, když si tady udělám takovej malinkej pokojíček jenom pro sebe a vystěhuju pár blbostí, my si přece spolu vystačíme, nemám pravdu? Takže mazej, Radosti, kdo je na tebe zvědavej! Vodprejskni, Spánku, seš beznadějně nemoderní! Naděje, ty seš taky pěkně sto let za vopicema, padej! Štěstí, stejně seš hmyz jenom pozlacenej, takový šmuky tady trpět nebudu! Energie, jestli se nevystěhuješ do zítřka sama, tak si mě nepřej! A vy, Záliby, akorát kradete čas! A ty mě tady taky neštvi, Apetite, stejně je každej s BMI nad 15 beznadějně out! Tak, to bysme měli. Co na mě tak koukáš? Že jsem ti nedala na výběr? Ale houby, se mnou máš takovejch možností! Provaz, prášky a chlast, žiletku, ruskou ruletu s šesti kulkama v zásobníku, nebo co takhle vyjít si na menší procházku? Z balkónu šestýho patra, chachacha! Ale jestli chceš jenom obyčejnou, staromódní simulaci pekla na zemi, tak si nedělej starosti a klidně jenom lež s ksichtem v polštáři, já se o všechno postarám. A tvoje okolí mi s tím pomůže, koukej, už se sem trousej a říkaj ti, jak se máš sebrat a bejt v pohodě. Kdyby ti blbci věděli, že to je jak říkat beznohýmu, aby se šel proběhnout, ale my to víme a bude to takový naše malý tajemství mezi námi děvčaty. A teď to pořádně rozjedem!" (10.10.2012)

Německá režisérka Sandra Nettelbeck zavádí diváka k trochu opomíjenému a vlastně filmovým světem spíše tabuizovanému tématu. Její sonda je hodně popisná a dělá průvodce velmi bolestivým příběhem, který je navíc dost zprofanován tím, že coby deprese je dnes označováno kdeco, téměř každý běžný spleen. Tady jde ale o depresi probíhající jako skutečně závažné onemocnění, navíc spojené se suicidními tendencemi. Pomalý nástup a průběh nemoci, jakési bezčasí propadu do nicoty, se odráží ve zvolených výrazových prostředcích - pomalé tempo, až ambientně vnímaná hudba (která je skutečně krásná a velmi mi konvenovala), barevné ladění a práce se světlem, stejně jako s hereckým výrazivem jednotlivých aktérů... Helen je skutečně vážně vnímaná výpověď o závažném psychickém onemocnění, která je navíc tak nějak žensky empatická...až mě při sledování filmu napadlo, že režisérka přesně ví, o čem točí, jako by tam byla očitá zkušenost. Vnitřní prožívání ve fázi deprese je něco, co se nedá zprostředkovat, na co se dá dívat jen zvenčí, pohled nastíněný snímkem Helen je citlivý a zneklidňující a vyplatí se ho vidět, už jen kvůli tomu zamyšlení, že cosi takového může potkat každého z nás... (26.04.2011)