Tichý společník

Nenápadný, zapadlý film, ale asi za to mohou jeho tvůrci. Sice měli k ruce zajímavé až vynikající herce, jenže když je kritika jen mírná či náznaková, vztahy nevyřešené a trochu více dramatu až na konci, ani herci neudělají více. Navíc když se přiblíží pointa, stane se.... Stejně jako se nemohou hlavní hrdinové rozhodnout, co je v jejich životě správné, nerozhodl se ani autor scénáře. (13.06.2022)

Mně se to líbilo. Z toho roku 88 kdy film vznikl už byly cítit pozvolné závany kritiky režimu. Má se člověk ohnout a žít si dobře s požehnáním papalášů? Nebo mít rovná záda a výhody z přátelství s mocnými zapomenout? V období normalizace se touto otázkou asi musel zabývat každý a vždy záleželo na osobní odvaze a charakteru jednotlivce... Tady se už o tom dokonce natočil film. Hlavní hrdina v podání Jirky Schmitzera ale neřeší jen kariérní růst v redakci novin, ale i starosti se synem v rámci rozvedeného manželství a soužití se starým otcem... Všechny postavy byly fajn, nejvíce mi jako tradičně sedl pan Hrušínský v roli fotografa. Ta jeho vnitřní moudrost z něj opravdově sálala a já mu věřil každé slovo. Koho by napadlo v tom roce 88, že nás bude těšit svým herectvím už jen 6 let... Dávám tedy za tři naběračky koktejlu na párty. * * * (27.09.2018)

Československé psychologické drama, jež vypráví o neuspořádaných rodinných poměrech rozvedeného redaktora novin Františka Staňka, jehož ztvárnil J. Schmitzer. Tento muž, žije v domě se svým otcem moudrým R. Lukavským a dějový zlom přichází v okamžiku, kdy ho jeho exmanželka D. Bartůňková přesvědčí, aby si vzal jejich čtrnáctiletého syna Filipa (T. Jánský) k sobě. Vztah otce a syna je poznamenám dlouholetým odloučením a logicky tak Filip vychází lépe s dědečkem. Pan Lukavský dává synovi často najevo svou nelibost se způsobem vedení jeho života, neboť J. Schmitzer zřejmě dal v minulosti přednost kariéře před synem a rodinou. Tichý společník z titulu filmu má právě vyjadřovat Schmitzerovo stále přítomné černé svědomí. Staňkovo jednání je totiž též ovlivňováno jeho nadřízenými a mocnými muži, s nimiž nechce ztratit dobré vztahy. Snímek popisuje i Filipovo seznamování s novým kolektivem ve škole, které až na počáteční potíže zvládl dobře. V závěru dochází k situaci, kdy se má otec Staněk rozhodnout, zda bude jednat podle toho, co po něm chtějí jeho představení, aby mohl nastoupit na místo šéfredaktora, anebo se postaví za svého syna navzdory všem problémům z toho vyplývajících. Toto jeho veledůležité rozhodnutí bohužel zůstalo autory snímku otevřeno a divák může pouze doufat, že se tentokrát rozhodne správně. V menší roli fotografa se objevil svérázný R. Hrušínský, jenž se kvůli svému nepředvídatelnému chování dostává se Schmitzerem do konfliktu. V ještě menší roli primáře se objevil Hrušínského syn Jan a postavu vedoucího stavebního podniku, proti němuž nechce Staněk vystoupit, ztvárnil neokoukaný M. Vágner. Režisér Z. Flídr natočil zajímavé psychologické drama o muži, jenž se nemůže rozhodnout, zda bude jednat podle svých pocitů či podle toho, co se od něho očekává. Výsledný dojem poněkud kazí záměrná neukončenost filmu, ale přesto se domnívám, že toto drama mohu zařadit do nekonečné řady průměrných a zapomenutých československých filmů. Současně jsem překvapen, v kolika filmech české, ale i slovenské produkce byl v této době obsazen J. Schmitzer do hlavní role, ačkoli se dle mého názoru nejedná o nikterak vynikajícího herce. (17.08.2022)

Specialista na filmy o (a pro) mládež(i) režisér Zdeněk Flídr se pokusil natočit psychologické drama o problematickém trojgeneračním vztahu v mužské rodové linii, které se mu podařilo herecky nadmíru výborně obsadit, leč které zůstalo mírně dobově tendenčním. Problém navíc je, že Zdeněk Flídr je bohužel jen celkem průměrný režisér, jenž jako tvůrce spíše tápe a neví přesně, co vlastně chce svým kriticko-angažovaným filmem říci, takže jeho psychologický ponor byl jen mělký a kritika morálky a dobového status quo konvenční. Jestli se na ose děd - otec - syn mělo cosi zrcadlit, tak tu zůstal jen jakýsi planý pokus o generační revoltu syna proti establishmentu otvovy generace, který byl ovšem tak matný a nepřesvědčivý, že neměl šanci zaujmout nějaký nadčasový obrys, vztah otec - děd zůstal pak pohříchu nevytěžen docela. Celý film je jasným produktem tání konce 80. let a období tzv. perestrojky, v němž se měly začít věci dělat jinak a byla požadována tzv. ,,konstruktivní" kritika. Jak se s ní vypořádal Zdeněk Flídr, je na snadě, už sám fakt, že takhle herecky excelentně obsazený film zůstane polozapomenutý, hovoří za mnohé... PS: Mám i jedno osobní propojení s filmem, neboť mimo toho, že se natáčel v Českých Budějovicíh, v něm roli třídního záporáka v 8. B. hraje můj spolužák ze ZŠ Martin Kysela. :-) (13.11.2011)

Klasická propagandistická falzifikace reálně socialistické skutečnosti aneb Je to červený, kulatý a není to vidět. Co to je? Rajče za rohem. 1) Místo kritiky plané žvanění, jehož matný odraz v lokálním plátku vzbudí spoustu rozhorlených reakcí představitelů místního establishmentu. Kritizující jsou zobrazeni svým chováním a projevem tak, aby v divákovi asociovali politickou (tedy nepřípustnou, ne-košer) opozici. Nesmí chybět ani lidský chybující faktor. Nic neřešící konec je příznačný pro dobu perestrojky po česku. Napadá mě dobový vtip: jak se řekne perestrojka slovensky? Prekabátenie. 2) 40letý Jiří Schmitzer (redaktor novin) je podle titulků rovněž autorem rockových skladeb. Ani jsem si nevšiml, že by tam něco takového bylo. Mladý příjemný Tomáš Jánský, věk nezjištěn (jeho syn Filip), byl namluven Janem Klímou, důvod rovněž nezjištěn. (29.09.2014)