O bílém hadovi

Bílý had - byť ve zlaté míse - je dost nechutná záležitost, takže se nedivím Endresovi, že se při jeho konzumaci málem poblil. Pak následuje několik milých, až dojemných scén s mluvícími zvířaty a taky náramně vtipný moment, kdy Endres tlačí na břicho kachně, aby vysrala rubínový prsten. Taky je to chvilkama horor i detektivka a nekazí to ani dost protivná královna a hnusná princezna. Celé to tím pádem stojí na sympatickém Endresovi a na exteriérech rakouského zámku Rosenburg. Váhal jsem mezi 3-4, nakonec dávám 4, protože je vidět, že na mnohých koprodukcích s námi se Němci naučili točit pohádky a taky je fajn, že občas z německé televizní produkce přijde něco koukatelného. (28.09.2016)

"A kam jsme to dotáhli ??" Šikovně vystavený příběh hrající na strunu osudové a - Ne, nedělám si kozy !! - genetické předurčenosti, který bílého hada z původního příběhu bratří Grimmů, jehož zásadní motivy však navíc bohužel v důsledku míjí velkým obloukem, využívá ve svých inovančních scénáristických kejklích až do mrtě.. Dost zoufalá adaptace povrchně pracující pouze s tou grimmovskou potemnělostí.. Zato docela chutná hadí fašírka.. (30.12.2016)

Nečekaně dobrá pohádka s hutnou, místy až hororovou atmosférou, přičemž tím hororem nemyslím předvítadelný puch bílého hada skladovaného řadu let ve zlaté míse. Endress byl zřejmě nekrofil, že ho vůbec napadlo něco takového strčit do huby, já se málem z pohledu do zlaté mísy zahleděla do té porcelánové v nejmenší místnosti bytu. Král, jevící se zprvu jako pečlivý a starostlivý panovník, se pěkně vybarví, což se bohužel nedá říct o princezně, která více méně bezbarvá zůstane od začátku do konce (ale abych nebyla kritická, měla opravdu zajímavou ozdobu ve vlasech a nelezla mi na nervy). Z pohádek na téma "z průšvihu k bohatství a štěstí přišel", je tohle jedna z nejlepších, které jsem za poslední roky viděla. (06.01.2017)

To už ani není pohádka, ale spíš rovnou pohádkový horor – na jednu stranu pohádkové, jak má být, na druhou stranu chvílemi naturalistické, až se jeden diví. Natočené velkoryse, se slušnou výpravou a hereckými výkony – ano, i přesto, že tradiční pohádková schémata možnosti herců v jejich rolích vždy poněkud omezují. Opět musí jeden zkonstatovat, že zatímco české pohádky mají po roce 2000 dobu temna, německé se plynule zlepšují. (25.11.2020)

Tohle jsem zhlédnul čistě náhodou v odpoledních hodinách, v době, kdy se provoz televizních stanic pokorně vrátil od svého svátečního nudění k běžné prudě celoroční. Tudíž prostě klika, že jsem si vůbec všiml. No a ejhle - ono to vedle těch hojně diskutovaných letošních českých (slovenských) premiérových vánočních pohádek (no není to krásný příklad postupně rozvíjejícího přívlastku?) nejen že obstojí, ono je to vezme všechny rovnou do kapsy! Vizuálně povedené, zajímavě obsazené i zahrané (no dobře, Endres na mě působil od začátku trochu vulgárně), především ale zábavné. Ono to totiž neusíná v ději, pořád to kamsi zajímavě spěje. A co je nejdůležitější, nechybí tomu atmosféra kdesi na pomezí pohádky a thrilleru. Číhající zlo, ovšem odhalované postupně, chytře a po malých dávkách (vždyť král poměrně dlouhou dobu působí jako sice přísný, leč inteligentní a relativně spravedlivý monarcha). Brutalita na hraně vkusu, rozhodně nic tak nejapně nechutného a škodolibý sadismus vyzařujícího, jako předvedla letošní Slíbená princezna. K tomu ještě chytré dílčí nápady, jako je třeba ta železná mříž přímo pod jídelním stolem, na kterou stačí dupnout... Na konci jsem plesal. Jako vždycky, když vlastně nic příliš dobrého nečekáte a svět se ukáže lepším. (06.01.2017)