Jezero

Když ne tma - tak šero. Když ne šero - tak mlha .Když ne mlha - tak zdlouhavé scény (ale sakra zdlouhavé). Když ne zdlouhavé scény - tak mořská nemoc z kamery nejen roztřesené, ale doslova skákajícího obrazu. Omluvou pro "expresivního kameramana" by bylo naprosté promrznutí rukou při natáčení filmu kamerou na kliku ..... a nebo sdělením, že se jedná o amatérský film. (26.11.2013)

Sobotní podvečer, venku prší a v televizi je klasicky hovno. To jsem měl zas takhle jednou nápad, pustit si něco „z jiného soudku“. Ani nevím, jak se ke mně tahle francouzská podivnost dostala, nicméně jsem si u toho alespoň stihnul přečíst „Novinky na Seznamu“ a povečeřet. Jediné dvě věci, které se mi tu líbily, byly nádherná leč mrazivá příroda a pak fakt, že tam hrála Češka. Já moc tomuhle filmovému umění nehovím – páč zdlouhavé záběry na sekání do stromu, tekoucí vodu přes prsty, hladící tvář, další sekání do stromu, zahřívání promrzlého ogara, hlazení vlasů – to není zrovna moje parketa. Navíc tam hladí každý každého, segra -bráchu, brácha - bráchu, cizinec bráchu, cizinec ségru (tu pak i ojede), pak se tam objeví slepá matka s fotříkem – no prostě nic, co bych musel vidět znovu. Nicméně to vážně mělo jakousi zajímavou atmosféru i „srdceryvný závěr“ – u kterého si jistě nejeden „slabko“ pobečí…Ta příroda byla ale nádherná – tudíž jedna hvězda nahoru!!! 50% (21.12.2019)

Film jehož temným ústředním motivem se táhnou údery sekerou, sténání,vdechy a výdechy.Film je tak temný, že nepomůže ani když si rozsvítíte.Tím myslím že po nějaké době divákovi asi dojde oč vlastně jde.Pokud si teda nepřečte nejdřív popis k ději.Já to nedělám, protože mám vždy pocit že mě to má navest na nějakou rovinu s kterou se osobně neztotožňuji.Úsudek si udělám sama až když film skončí. (29.10.2018)

Kedysi v jednom rohovore Bryan Adams povedal , že rašej žije v lone prírody ako v prdeli sveta. Asi mal na mysli nejaký svoj ranč 20 minút autom do mesta. Táto rodinka toto krédo však berie pekne od podlahy. A svojim spôsobom im aj závidím, pretože v okolí jazera v zasneženej prírode je melancholicky krásne. So vzťahmi je to už komplikovanejšie, prírode totiž nerozkážete a tak dochádza aj na kinematograficky tabuizované témy. Úplne iný film, ako Grandieuxove "terory" s trpiacimi ženami a opäť úplne mimo akéhokoľvek percentuálneho hodnotenia. A jedine na kvalitnom veľkom plátne, na čo som bohužiaľ šťastie nemal. (05.08.2017)

Philippe Grandrieux je pre mňa najprogresívnejší režisér súčasnosti. Je umelcom a vizionárom v jednej osobe, podobne ako Aphex Twin pred desiatimi rokmi určoval trendy na hudobnom fronte, na poli filmovom momentálne vyniká režisér s absolútne nezávislým vnímaním tvorcovskej práce v oblasti filmu. Zaužívané postupy tu nemajú miesto. Zo dňa na deň zmení dohodnutú lokáciu nakrúcania, z minúty na minútu vymení vybratých hercov, na place sa nedrží scenára. Zdá sa vám to nemožné? Šialené? Nie, takto koná pravý umelec. Vyznávač stoicizmu Marca Aurelia či filozofie Friedricha Nietzscheho sa totiž necháva unášať svojimi fantazmagóriami založenými na chaose, na niečom, čo zvonku nejaví žiadnu formu. Lenže ono to formu má. Ale nezvyčajnú. Film je tmavý. Filmové laboratória kontaktujú režiséra, že to má podexponované. Neostré. Producent zúri. Ale vážení, ono to tak má byť. Sneh, mráz, šero, temnota lesa i postáv. Z tohoto filmu budete cítiť chlad. Na tele i na duši. (16.08.2017)