Hadewijch - mezi Kristem a Alláhem

Téma vskutku zaujímavá, prevedenie bohužiaľ misérable. Dievča neustále hľadá Boha, no a nie a nie ho nájsť. Táto problematika sa priamo ponúka na artové spracovanie, hoci v tomto prípade by sa predsa viac hodila dynamickejšia forma. Koncert disharmonickej kapely a fidlikanie sláčikového kvarteta v kostole tomu tiež nepomohli. Na margo veci sa žiada podotknúť istá pozoruhodnosť. Zaujímavé, že práve Francúzi, známi bonviváni, milovníci života a vychutnávania všetkých jeho svetských potešení, dali vzniknúť tomu absolútne najprísnejšiemu mníšskemu rádu, čiže trapistom. Nečudo teda, že najvyššia spoločenská trieda krajiny zrodila aj fanatičku ako Céline... (19.01.2020)

Hadewijch by se s nadsázkou dala přirovnat k Viagře. Kdyby se totiž impotentům ztopořil jejich úd tak, jak se toporně snaží Bruno Dumont vyprávět svůj příběh, mohli by se pokládat za vyléčené. Hadewijch je přesně ten důvod, proč se vyhýbám festivalovým přehlídkám, jelikož tam se podobné zoufalosti objevují v nadměrném množství a člověk obvykle nebývá varován. Z toho, jak Dumont vede svoji hlavní postavu, vůbec nemám ponětí, jestli má Julie Sokolowski nějaký herecký potenciál, protože svůj utrápený kukuč v podstatě nemění. Jako nápad konfrontovat náboženské zanícení mladé katoličky a radikálních muslimů by to vůbec nemuselo být špatné, kdyby ovšem Dumont neplácal vyložené hlouposti. Takhle to v reálném životě nefunguje a celá zápletka stojí na nesmírně vratkých nohou. Postavy nemají žádnou hloubku a celý film mi vlastně připomínal trýznivé sebebičování náboženských blouznivců. Vidět tohle v kině, patrně mě vyvedou za nepřístojné chování. Jediná hvězdička je spíš za potenciál, který ta látka měla. On ten konzervativní katolicismus má s islámem ledascos společného a báječně se stoupenci obou náboženství v určitých životních postojích a odporu k sekularismu a liberalismu doplňují. Jenže tohle se Dumontovi do jeho konstruktu bohužel nevešlo. Celkový dojem: 20 %. (03.08.2015)

To, že to bylo pěkně nasnímané ještě neznamená, že to bylo fajn. Když jsem koukal na Limits of Control, tak mi artovská pomalost a nuda vůbec nevadily, jak to, že u tohoto snímku jsem div nevyletěl z kůže? Jak je možné, že za nejlepší pasáže považuji: psa, co uklouzne na luxusní dřevěné podlaze, babku, která usne při bohoslužbě a zmoklého havrana? Je to tím, že veškerá premisa filmu byla postavena na vybájené logice o vzájemném porozumění dvou náboženských fanatiků, či je to proto, že se mi hlavní postavy bytostně hnusily? Nevím proč, ale tento film ve mne vskutku vyvolal nelibé pocity. Jen pochybuji, že měly být vyvolány. (16.10.2009)

Křoví na dvoře blízko mešity na panelovém předměstí je vysázeno do tvaru kříže a právě tam se Céline rozbrečí. Když se jako Hadewijch v klášteře modlí, za jejími okny dělníci na dvoře jeřábem zdvihají náklad. Přes okno dívčina pokoje ovšem vidíme náklad nehybný, opět se rozjede teprve ve chvíli, kdy dívka skončí svoje modlení. Ne že by tedy Dumont pro diváka nechystal odměny. Ale jinak je to pěkný pacholek a osobně mám problém trochu pochopit, jak může věnovat tolik své energie k vytváření filmů o lidech, kterým se vysmívá. Sama o sobě si myslím, že jsem celkem škodolibá, ale on si vynalezl úplně jiný level. (16.11.2014)

Jako chůze po žhavých uhlících… Těžko se mi pronikalo do tohoto tíživého příběhu o nepojmenovatelnosti lidské zkušenosti a odhalil jsem nanejvýš ten osten, o nějž se mé porozumění ranilo. Herectví hlavní představitelky bylo pro mě těžko uchopitelné a odráželo se od všeho, co ji obklopovalo. Jako by nic nezakoušela, jen důvěřivě postupovala po daných, předurčených schodech pravé cesty. Ale bylo tomu tak skutečně? Mohlo, ale nemuselo. Její nezvýznamněná neproniknutelnost zatím celek roztříštila. A zůstalo jen u toho neuměleckého, nefilmového míjení, za nímž je vše a nic. Je to málo a není to málo: zůstal život, do kterého se všichni noříme, aniž bychom tušili dna, a z něhož rosteme, nevědomi všech šrámů, které nás krášlí... (01.04.2017)