Mléko strachu

Na vítěze Zlatýho medvěda jsem byl opravdu zvědavej. Je to zvláštní film, který řeší pro Středoevropana dost neuchopitelný téma - a proto na mě film působí divně. Už ten úvod... Ale je to zajímavá sonda do života v Peru a hlavní představitelka je zvláštním způsobem charizmatická. Vlastně se to těžko hodnotí, z čehož mi vyšlo 60 %. A vůbec nejzvláštnější jsou asi ty zpěvy - uvědomuju si, že režisérka při přebírání ceny taktéž zpívala - neuvěřitelná směs krásy, smutku a dost šílenejch "textů"! ( 44. KVIFF ) (16.07.2009)

bílá zazobaná panička, dělající v Peru naprostý hovno, vyhodí piáno z okna a klidně si tam kontrastuje s překrásnou holčinou ze slumu. Jo, tak to tam běžně chodí...nenechte se unášet písní sirén, dokoukáte to a hned to pujdete hledat po netu. Laaa la la la laaaa cuando la sirena termine de contar se lo lleva al hombre y le suelta al mar. (27.11.2012)

V úvodu filmu rozhovor mezi lékařem a strýcem Fausty - ani jeden nechápe toho druhého. Jeden říká, co by se mělo udělat, druhý vysvětluje, proč jsou věci, jak jsou. Žádné řešení... Mléko strachu je zvláštním příběhem. I když jde o věci vážné, má velmi tichou až klidnou atmosféru. Napětí je pod povrchem všeho dění, nefunguje tu žádná optika naší civilizace, zapomeňte na slovo "akce". Jedinou stopou po ní je klavír prohozený oknem - divák přichází po akci, opět do ticha, klavír leží mezi střepy a zahradník říká: "je rozbité, ale stále zpívá..." Jako by to řekl o samotné Faustě, která má ve svém srdci strach a zatím se ho neumí zbavit. Možná, až pohřbí matku v jejich vesnici, rozpustí se mlha v jejím vědomí, roztáhne poraněná křídla... přinejmenším má k tomu nakročeno... Druhý celovečerní film režisérky, po debudu Madeinusa (2006) příběh posunutý doslova v časoprostoru - z téměř izolované vesnice, kde sní hlavní hrdinka o cestě do Limy a životu tam - do Limy, jejího předměstí. Obě hlavní postavy ztvárnila s odstupem tří let Magaly Solier. (04.03.2011)

Mléko strachu, to je především sebevědomý peruánský art. Tvůrci ví, co chtějí sdělit, a jdou si za tím stůj co stůj. To je na jednu stranu obdivuhodné, na tu druhou však o něco méně. Pasivní a odevzdaná Fausta je ztělesněním mého diváckého utrpení. Chápu, že hlavní hrdinka reprezentuje traumata peruánské společnosti, ale to celé je podáno bez jakéhokoliv uměleckého pnutí a rizika. To zůstalo za zavřenými dveřmi Faustiny kamenné tváře. Avšak na filmu oceňuji, že svoji domovinu tvůrci neprezentují jako turistické lákadlo, ba snaží se jakékoliv zákoutí peruánského života zaobalit do těch nejbanálnějších lokací. A tak nebýt té Fausty... (26.02.2010)

Obávám se, že i přes smutné téma, kde je čerpáno zřejmě ze skutečných vzpomínek, tak mě Mléko strachu osobně emotivně nestrhlo. Ve výsledku jsem se víc soustředila na práci s kamerou a některými jejími zajímavými záběry. Netradiční drama, které je i netradičně zpracované bylo pro mě tentokrát těžko uchopitelné a nebo jsem nebyla zrovna dnes na stejné vlně jako Claudia Llosa. Jednou to opráším....... (24.07.2016)