Muži, kteří nenávidí ženy

Asi takhle: Mám ráda švédské kriminálky, protože už jen ono chladné prostředí dokáže krásně vykreslit ponurou, nejasnou atmosféru. A ještě radši mám kriminálky, které jsou vlastně více o hlavních hrdinech (vyšetřovatelích) než případu samotném. A Män som hatar kvinnor oba tyto požadavky splňuje dokonale. Příběh se možná odvíjí pomalu, zvláště jste-li navyklí, že v podobné stopáži hollywoodští detektivové dotáhnou ke konci průměrně 3 - 4 případy, ale mně tenhle poklidný, strohý děj seděl, vlastně mě až místy mrzelo, když došlo k nějaké té honičce a dlouhému rozebírání, proč kdo co vlastně (ne)udělal. Knihu jsem nečetla (a jak se znám, asi si ji v nejbližší době ani nepřečtu), ale film si mě pomalu omotal kolem cívky a zdá se, že mě v nejbližší době nepustí. Chci vidět další dva díly trilogie a upřímně se obávám, co z toho za dva roky vytvoří Fincher s Danielem Craigem. Švédské příběhy by měly být ponechány ke zpracování Švédům. I když třeba takový Wallander z produkce BBC s Kennethem Branaghem v hlavní roli je důkazem, že se někdy i cizinci severského filmu zhostí výborně. (23.07.2010)

„Podľa teba vraždy odpisoval z daní?“ – „Poznám podnikateľov. Odpíšu všetko.“ Skeptický. To je asi najvýstižnejšie slovo, ktoré pred pozretím vystihovalo moje pocity z tohto filmu. Faktom je, že mal niekoľko mínusov. Hackerka vie ukradnúť milióny z cudzieho konta, ale zo svojho zopár tisícok nie. Niektoré pre dej zdanlivo dôležité postavy sa z neho čudne vytratia preč. Zamestnankyňa detektívnej agentúry má problém požiadať zopár ostrých kolegov o 2-minútovú službičku (vybúchať psychopata, ktorý ju sexuálne zneužíva). Napadnutie v lese som doslova čakal, klišé. Veľká minutáž ma tiež nenadchla. Napriek tomu je to atmosférická detektívka, ktorá miestami pripomína MLČANIE JAHNIAT, 8 MM či PURPUROVÉ RIEKY. Kým „dovtedy“ je to „iba“ za lepších 60%, o ďalších 20% to vytiahne Lisbeth Salander zvláštnej Noomi Rapace. Jej „Osa“ je silná postava, ťažko k tomu niečo písať, psychiatri by sa vyjadrili lepšie. Takých „ôs“ sú plné ulice. Je natoľko dobrá a jej vzťah s novinárom je pútavý do takej miery, že som si prial viac ich spoločných scén. Samotné vyšetrovanie ma paradoxne troška nudilo. Každopádne rozuzlenie bolo dosť šialené (v dobrom) a ukázalo, v akom zvláštnom svete žijeme. Viac o celej trilógii v mojom článku na Recenzie.org: http://recenzie.org/triler/488-potetovane-dievca-ktore-sa-hralo-s-ohnom-a-kopalo-do-osieho-hniezda (31.01.2011)

Románovou ságu jsem nečetl a zbývající dva díly filmové trilogie jsem zatím neviděl, takže netuším, zdali některé zdánlivě zbytečné věci z tohoto filmu budou mít do budoucna nějaký význam, ale faktem je, že v rámci jedné celovečerní kriminálky působí opravdu silně nadbytečně. Nicméně já jsem zastáncem principu, který jsem pojmenoval "Zbytečné věci se dějí" (ne všechny události, které se souběžně stávají v reálném životě, mají význam pro hlavní právě probíhající děj, takže by tento typ událostí měl zahrnovat i filmový scénář - tzn. neměl by být přímo kauzální), takže mě celá ta relativně přebytečná aféra s Lisbethiným opatrovníkem nevadila ani trochu. Kdyby film skončil půlhodiny před skutečným koncem, dal bych asi pět hvězd, ten zbytečně doslovný závěr mé hodnocení o stupeň srazil. (23.08.2010)

Knihu mám rozečtenou, film byl první... ač se v komplexnosti nemůže a nechce vyrovnat Larssonovu molochu, atmosférou a zpracováním patří do první ligy. Oplev je vynikající stylař, který sice točí polopaticky, ale s citem pro logiku i tempo. Velmi, ale opravdu velmi se mi líbí, jak scénář chytře posunul Mikaela od sebevědomého svůdníka k uzavřenému podivínovi – duet Rapace / Nyqvist je díky tomu pro účely filmu naprosto excelentní. Apropos, Noomi je neobyčejně charismatická a Lisbeth trefila dokonale. Prostě vše, co filmu chybí "knižního", má velmi kvalitní filmový ekvivalent. Výsledkem je nakažlivá a chytlavá detektivka... sice postrádá onen sociálně kritický rozměr předlohy, ale ve svém žánru se pohybuje zcela suverénně. Pro Finchera strašně těžká výzva... (20.07.2010)

Vzhledem k tomu, že knihu považuju za jednu z těch kulturních ohavností, jejichž nepochopitelná obliba mě nutí klást si otázku, zda mají všichni kolem mě v hlavách nasráno, je malým zázrakem, že jsem první švédskou adaptaci schopná vnímat jako více méně normální (rozuměj severskou, a tudíž úchylnou a zneklidňující) detektivku. Fundamentální neumětelství předlohy bylo nahrazeno poměrně slušným řemeslem, postavy již nejsou pouhé karikatury, původní banální progresivní naivismus skrytý do hávu moudré apolitické objektivnosti zůstal jen v podobě nevyholených podpaží, klasického „křesťani a pravičáci jsou nácci“ a záhadné skutečnosti, že každý druhý chlap je buď nácek, vrah, nebo násilník. Příběh byl zlogičtěn (jeden příklad za všechny: zatímco v knize měli Harriet s Blomkvistem společnou minulost jen proto, že starý Vanger je bezskrupulózní kapitalista, který se ve volném čase rád baví manipulováním untrmenšů, ve filmu je to hlavní důvod Blomkvistovy posedlosti případem), a hlavně a především mi už nikdo zapáleně nekáže o tom, jaké jsou ženy týrané světice a muži ze své podstaty kastracehodná prasata. PS: O IT toho vím… no, celkem hovno, ale přece jen si jsem docela jistá, že není možné, aby Trinitin ošklivý mladší bráška prováděl hackování pomocí příkazového řádku a zadání „hacknout počítač Mikaela Blomkvista“. (02.01.2013)