Film

Berkeleyovské esse est percipi (být je být vnímán) je v provázáno s bizarní "ontofóbií", s nemožností být vnímán sám sebou, s děsivostí sebereflexity jež je ustavena odělením Já jako subjektu a Já jako objektu. To směřuje až k destrukci sebevědomí (roztrhání fotografií). Absence jakéhokoli zvukového doprovodu jen stupňuje působivost snímku. Režijně je sice podepsán Alan Schneider, nicméně Samuel Beckett mu neposkytl mnoho prostoru pro vlastní invenci (i Buster Keaton si prosadil pouze gag s vynášením psa a kočky). (20.08.2007)

Extravagantný filmíček ,ktorý ignoruje všetky atribúty vyrobenia klasického filmu a radšej si ide vlastnou cestou. Film dokonca nepotrebuje ani príbeh. Kult okolo tohto filmu je určite zaslúžený. Je pravda ,že existuje aj dokument ,ktorý omnoho viacej vysvetľuje tento kraťas ,ale radšej si nechám toto surealistické dielo nevysvetlené. Pod rúžkou tajomstva je omnoho sympatickejší. 75% Klenot amatérskych projektov... (15.12.2019)

Film Film by se dal charakterizovat jedním slovem a to jest slovo neotřelé. Neotřelé zpracování ať už v podobě pohledů kamery z první osoby nebo úplné absence zvuku, neotřelá pointa a v neposlední řadě neotřelé poselství. Bohužel to třetí neotřelé mi tak jaksi uniklo a z celé té neotřelosti mi šla hlava kolem. Snad časem plně docením... (27.03.2016)

Dráždivost. Neuspořádanost. Zajatost. Zbrklost. Roztěkanost. Bezbrannost. Bezradnost. Neschopnost vtělit vlastnímu životu jednotící myšlenku, uvést konání v soulad s příběhem - sledujete muže, který jako pod ranami biče uhýbá všemu, co na něm ulpí s žádostí o vysvětlení jeho konání, smyslu jeho existence, jeho momentálního výskytu na místě, kde ho zastihuje film. Uspořádání prostoru kolem něj je plné vnitřních diskrepancí, budí jen jitřící otázky, ale muž neposkytne příběh nejen sobě, ale ani vám. Vy ho neosmyslníte. Jeho daností je, že svým výskytem v čase nakonec nic nepropojil, políčka do scén, scény do děje. Rozpadlost. Proto to cukání, kdykoli se střetá s otázkou, vyslovenou či vtělenou, postava i film. Trhání, opakování pohybů i záběrů, kvap, nervozita, rozčilenost, napětí, tlak, který se nemírní s odklízením podnětů, protože dál zůstává divák, který chce vědět, který se účastní, který si chce vykládat, aby pochopil, proč sleduje film, aby dal význam vteřinám ve svém životě. Aby zařadil, propojil, zcelil se a potvrdil si sám sebe. Snímek, který předvádí a fyzicky provokuje nervozitu z toho, že někde chybí smysl, že něco zůstalo neuchopeno, nevyužito, celý lidský život, kdysi evidentně zaplněný postavami na fotografiích, se zvířaty, s jizvou, život s historií, která se rozpadla, nedrží, muže, který vlastně nijak neexistuje, ale očividně je. V jistém smyslu vám sledování tohoto snímku ukradne 20 minut života - a nebo otřese základy, na kterých stojí zbytek vašeho životního příběhu. (10.03.2012)

Ne, scénáristický pokus Samuela Becketta opravdu není Filmem pro normální lidi. Řekl bych, že to je krátkometrážní pokus o studii strachu (či spíš paranoi) ve stylu absurdního divadla a filmovou formou. Beckett si hraje s pozicí kamery - diváka, která je zde netradičně věcí vzbuzující strach. Je to docela zajímavé a hodně nápadité, ale přece jenom dlouhé. Scény, kde se Keaton plíží po ulici, zakrývaje si tvář pláštěm nebo kde uklízí pokoj opravdu nevyžadují ani těch dvacet minut prostoru, které jim Schneider dal. (10.09.2009)