Harry Brown

Harry Brown je člověk, který by si s poslední postavou Clinta Eastwooda v Gran Torinu určitě rozumněl. Možná ne ze začátku, ale později určitě. To už jste možná poznali sami tím, jak to tu všichni s tím filmem porovnávají. Já tak nemůžu jinak než doporučit, protože ten film je opravdu neskutečná jízda. Ze začátku se možná táhne opravdu příšerně, nebo spíš typicky britsky, ale během chvíle si Michaela Caine oblíbíte jako dlouho ne a budete prožívat každou minutu jeho života. A tak to má být. Film mě má dostat. Obklopit a dostat. Tak jsem celý příběh prožíval jako dlouho ne a bylo mi přitom naprosto ukradené, že je film ve skutečnosti šíleně syrový a krutý. Na druhou stranu, co jiného bychom si také představovali? Mazání medu kolem huby? (26.10.2010)

Pouliční šarvátky trochu moc divoké a mimo realitu, ale ty britské gangy a neurvalá mládež jsou zlo a Barberovi se to v menších pasážích podařilo zachytit vcelku atmosfericky a věrohodně. Neselhává ani Michael Caine, který působí na první pohled přívětivěji, než morous Eastwood, ale buď divákovi sedne jeden, nebo druhý. Ani jedno není špatně. Explicitní a nekompromisní násilí na tom ale baví nejvíc. Kraluje tomu suverénně nejlepší scéna v drogovém doupěti, která je vyloženě mrazivá, dobře nasnímaná a odehraná. Škoda přehnaně charakterní policistky a sentimentu bych dal ještě mín, ale snést se to dalo. Určitě to řeklo to, co to říct chtělo. (30.09.2015)

Duchna Death Wish aneb Harold Brown za životní jistoty jako jsou klid, úcta mladší generace a bezpečné podchody.. Sir Michael Caine zcela v intencích svého motta “mluv pomalu, neříkej mnoho“, syrovost lokací podkreslující hudba a pár opravdu hutných scén (výslech výkvětu mládeže, nákup zbraní v zahradnictví „U šedého zákalu“). Škoda jen, že se od scén pouličních nepokojů nechal Barber zahnat scénářem do slepé uličky, nicméně jeho další budoucnost na pozici filmového režiséra jistě bude stát za povšimnutí. Je zřejmé, že se náš kabinet doktora Kalouska Caligariho nechal při tvorbě nové důchodové reformy inspirovat právě Harry Brownem. Když se může britský penzista na sklonku osmé dekády života tak vitálně ohánět Glockem a noži, proč bychom to nesvedli i my? Už jen čekám, kdy přijde návrh, že první výplata penze bude in memoriam (samozřejmě za předpokladu, že jste si na ni spořili) a druhá už zkrátka nebude.. (09.09.2011)

Tradičný oldschool nárez, ktorý v poslednej dobe predviedol Eastwood v epickejšom štýle vo svojom Gran Torino, či Neeson v oveľa viac akčnejšej jazde Taken. Tento ich anglický kolega má pomerne jednoduchú zápletku, ale spracovanie je na veľmi vysokej úrovni a dej sa nesie vo veľkom štýle. Postupné hustnutie atmosféry a prechod z obyčajnej drámy na nekompromisný thriller s motívom odplaty sa nie vždy vydarí. Doposiaľ neznámy režisér sa touto úlohou však popasoval náramne dobre a ukázal ako danú tému možno spracovať aj v elegantnom ráze. Žiadne bezhlavé akčné nájazdy proti múru, či hollywoodsky klišovité náznaky sa nekonajú, naopak, niektoré scény by som zaradil do topky vo svojom žánri. Čo je však dôležitejšie, že Caine potvrdzuje hereckú formu a odkazuje, že ho ešte na pár rokov nemáme odsúvať na vedľajšiu koľaj. 85%. (19.12.2009)

Je paradoxní, že zdejší komentáře jeden z nejkontroverznějších britských filmů současnosti uctívají jako divácky vstřícnou žánrovku. Narozdíl od obecného přesahu Eastwoodova "Gran Torino" přichází v "Harry Brown" s konkrétní odpovědí na konkrétní problém. Filmové reakce na kriminalitu britské mládeže nejsou ojedinělé (např. Eden Lake), ale tento film k celé otázce přistupuje s vypěněnou radikálností. Za pomoci exploatačních prvků (vyobrazení feťáků jako psychopatických trosek, byrokratická neschopnost policie, populistické ospravedlňování hrdinových činů, křiklavě idylický závěr) a autority ikonického britského herce spojovaného se starými dobrými časy vzniklo vyprávění, které diváky utvrzuje v tom, že na hrubý pytel patří hrubá záplata. Zatímco letitý drsňák Eastwood na stará kolena přijímá cestu sebeobětování a klidné síly dřívější bonvián Caine (Alfie, Italian Job) sahá po zbrani a ve stylu "Rambo: Do pekla a zpět" ukazuje mladým idealistům, že jediným řešením je nelítostný atak. Když se takto vyjadřuje senilní Stallone k situaci na druhém konci světa, lze to brát s pousmáním jako žánrovou stylizaci, ale v případě "Harryho Browna" se jedná o postoj k domácí situaci, který nevíc bude s tamními diváky silně rezonovat. Film nevyjadřuje postoj jednoho sebestředného dědka uvízlého v době své největší slávy, nýbrž odpovídá náladám publika, které již má dost situace ve svém okolí a nevidí již jiné východisko, než to zde předestřené. A právě proto je "Harry Brown" stejně jako brazilská fašistická "Elitní jednotka" mrazivá dobová výpověď a ne nějaká žánrovka. V momentě, kdy společnost dospěje do stádia, že uctívá tento přístup k věcem, nelze než cítit strach a krajní zneklidnění. Z tohoto hlediska je "Harry Brown" stejnou mírou vynikající film i odpad. (07.08.2010)