Mata Hari

Téma špionáže v sobě snoubí lákavou tajemnost s jistou důležitostí a hlavně nevděčností této práce. Spojí-li se ještě s tématem intimního lidského života, lásky a tance, není divu, že jde rázem o nesmírně výživnou látku, vybízející k nejrůznějším interpretacím, mýtům a zpracováním. Skutečnost týkající se holandské tanečnice neposoudím. Troufám si tvrdit, že dnes už to nedokáže nikdo. Nejen kvůli časovému odstupu, ale především z neznalosti, nebo spíše nezkušenosti s duchovním pozadím, které za jejím případem stálo. Československé zpracování se soustředilo právě na psychologii postav, které nemusí odpovídat skutečnému předobrazu, zato do popředí staví nadčasové morální probémy. Jeden se týká přístupu k zločincům, jejichž činy jsou posuzovány za války přísněji než v dobách míru. Šedesátá léta celosvětově kladla důraz na mírová řešení. Druhý problém staví do kontrastu přístup k válečným zrádcům a galantní, ale velmi přísné hodnocení chování žen většinovou společností začátku 20. století. Ohromí zde právě odsouzení Mata Hari k trestu smrti. (Ta křehká bytost, která se jeví na první pohled příliš dětinská, naivní a hloupá, ostatně proto nemá ani volební právo, je najednou schopná takové zákeřnosti, jakou je dokonaná vlastizrada. Až tak moc je to nečekané, že je nutné ji zastřelit! V očích některých může být podobná hra hned na několik stran vlastně posuzována jako důkaz všestrannosti a výjimečné přizpůsobivosti obou pohlaví.) Další problém je čistě intimní. Slávka Budínová dokázala sugestivně zahrát nekonvenční ženu, která je schopná pro iluzi skutečné lásky přehlížet fakta, překračovat hranice a především obelstít samu sebe, když je přesvědčená, že prací pro významné lidi tehdejší Evropy (spíše než jako práci to tehdy posuzovali jako sebedegradaci) dokáže zvrátit vlastní osud průměrné tanečnice, využívající spíše osobního šarmu než svých výjimečných schopností a dovedností. Mohli bychom zmínit i problém hledání pravdy (co je skutečnost a co její interpretace; také jakou roli tato interpretace hraje), roli nepatrnosti a nejednoznačnosti jediného člověka na šachovnici nepřehledných a proměnlivých mezinárodních zájmů (šok, který trest smrti Mata Hari vyvolal i mezi dalšími špiony) nebo otázku cti a osobního přístupu ve věcech veřejného zájmu (vyšetřovatel Boucher). Velmi dobrá scenáristická práce, která však bohužel nemá oporu v technických kvalitách snímku. (26.05.2014)

Jóóó, jóóó! S agenty, zvláště těmi dvojitými a verbeží veškerou kolem nich se hemžící, neradno ve styk vcházeti! Ti co to neví, tak to poznají. Skvěle obsazená a tím pádem zahraná inscenace. Ženština povětrná, se všemi si a na všechny strany hrající, nakonec všemi zrazena jest. Je ohmataná a je chtěná, tak jako ta mince kterou stáhli... (F.V.) (17.06.2023)

Skvělá Slávka. (02.11.2009)

Životní příběh jedné z nejslavnějších a svým způsobem také klíčových osobností první světové války, tajemstvím opředené tanečnice Mata Hari, inspiroval bezpočet talentovaných tvůrců, od spisovatelů až po filmové režiséry. Patrně nejslavnějším filmovým ztvárněním se do té doby jevila slavná variace s Gretou Garbo, následovaná o něco málo později Jeanne Moreau. Na počátku sedmdesátých let, tedy v dobách krajně nepříznivých, se tohoto atraktivního potenciálu chopili i domácí tvůrci, žel pouze v rámci televizního formátu. Podmínky pro vznik velkolepých dekorací, kostýmů i možnost zúčastnit se natáčení v reálných exteriérech byly sice značně omezeny, ale snad právě proto se Dudkova inscenace více než samotnou akcí vyznačuje propracovaným psychologickým náhledem do lidských duší. Slávka Budínová, pro někoho možná v překvapivé roli svůdné tanečnice, je strhující, energická. Mata Hari v jejím podání překypuje temperamentem, vytrvalostí, v mnohém využívá své ženské rafinovanosti, dokáže vzdorovat i sama sobě. Účinkem se tu rozhodně nemíjí ani obsazení vedlejších postav předními zástupci českého hereckého Olympu (Adamíra, Lukavský, Le Breux, Racek, Haničinec, Kačer, Řanda, Vránová, Šulcová a další), jejichž špičkové výkony dávají jasně na srozuměnou, že doba hojnosti nenávratně minula. Hrdinství? Anebo perfektně promyšlená špionáž, s níž se na jistou smrt vydala tajemná žena s tajemným charakterem? Téma, které dodnes přitahuje pozornost i díky nepolevující vlně polemik, úvah a dohadů, jimiž je aféra jedné z nejslavnějších kurtizán stále opředena. (25.06.2010)

Mata Hari podle Miloše Čermáka (autor námětu a scénáře) a Jaroslava Dudka stojí ne toliko osamoceně mezi klasickými inscenacemi Č(S)T, které se nechali inspirovat světovými tématy. Obsazení Slávky Budínové je možná překvapující, ale nikoli nevhodné. Věkem svou hrdinku míjí jen o pár let a hned v úvodních scénách dokazuje, že ani variace na orientální tanec jí není cizí. Budínová byla ve své době vrcholnou charakterní herečkou a já mohu jen konstatovat, že jí výsledný tvar Maty Hari není hoden. Již v 60. letech byly otevřeny archivy a bylo osvětleno mnohé ze života skutečné Margarethy Geertruidy Zelle, provdané MacLeod. Výsledky byly publikovány, v Československu například v edici Magnet. Přesto bylo celé téma, vsazené do bohaté stopáže, minimalizováno jako poslední dny Maty Hari u výslechu, před soudem a na popravišti. Cokoli, co by mohlo osvětlit celý případ, je nicotně vkládáno do flashbacků, ale ani ty nezabíhají před rok 1912, což je klíčovou chybou. Protože pak není možné akceptovat žádnou z vyložených tezí o špionce či pouhé milostnici. Byla-li Mata Hari jen obětním beránkem válečné mocenské politiky za jinou špionku, což je zdejší nejvýraznější tezí, je tato inscenace jen o krok napřed před verzí s Jeanne Moreau, která celou věc smetla ze stolu vyloženě jen jako milostný román. Na rozdíl tedy od verze francouzské se česká může pyšnit i mnohem lepším výkonem v druhé hlavní roli Radovana Lukavského a přihrávačů Jiřího Adamíry, Ilji Racka a dalších. Doplácí pak už jen na minimální možnosti dobového televizního záznamu a lacinější výpravy, která opět nedbala na přílišnou historičnost. Což je bohužel daň danému období našich televizních dějin a jen velice nepatrná připomínka velkofilmů, které se na stejné téma točily v meziválečném období se skutečnými heroinami - Astou Nielsen nebo Gretou Garbo. (05.01.2010)