Muž, který lže

Já vím, že když člověk lže, tak musí často přeskakovat z jednoho na druhé, jeden vymyšlený příběh se musí zkombinovat s druhým, až je z toho v hlavě zmatek a jen ti nejzdatnější to vše dokáží udržet pohromadě. Chápu dobře, o co tvůrcům šlo a vlastně se jim to i povedlo. Ale co je to platné, když mě to jako diváka šíleně nudilo a neustále jsem se musel do sledování nutit, pořád si říkat, vždyť jde přeci o zobrazení lhaní. Takhle by ale filmy fungovat neměly. (08.09.2009)

Muž, který lže je uměleckým uchopením forem a struktur filmu. Alain Robbe-Grillet v návalu záchvatu vášně spustil uragán subjektivních pocitů, poetického mámení a dvojznačně smyslných hrátek na více způsobů. Filmový přenos otvírá jedinečné možnosti a cesty k unikátnímu vyjádření skrze umění, prostor dostávají choreografie scénického tance, výtvarné hrátky se světlem a prostorem, fotografické konstrukce účelnosti, prolínání forem a prostupováním časem. Muž, který lže je hříčkou francouzské a slovenské nezávazně nevázané umělecké spolupráce, společně modelují vrstvy s uspořádáním, se základní podstatou, s jistotou, s pravdou, s pocitem, ve světle tančí niterné představy a náhlý impuls myšlenky rozverně pozměňuje podmínky, vůni a pohotovost smyslů. Kompozice se blíží koláži, obraz posouvá hranice emocí a koketně klame způsoby i předsudky. Hlavním prostředkem v laškovné manipulaci hrátek uměleckých možností niterného filmového vyjádření je Ján Robin alias Boris Varissa alias Ukrajinec (vynikající Jean-Louis Trintignant s hlasem Ladislava Chudíka), rafinovaně bystrý sexuální dobrodruh. Každý okamžik nabízí výhodné příležitosti k uchvácení strategicky významné pozice dobyvatelského vítěze. Puls krve je kresbou pocitů, představa je tancem, vyjádření je karnevalem vířivé hlásky. Jednou z nejvytouženějších trofejí je Sylvia (zajímavá Sylvia Turbová), Jánova sestra a ochránkyně bratrovy udatně příkladné ctnosti. Výraz provokuje choreografií smyslného kroku a dobírá si nevinnost. Významnou ženskou postavou bytí je Mária (zajímavá Sylvie Bréal s hlasem Evy Krížikové), mladá služka rodiny Robinů. Je prvním terčem pohybu vlnění a neznámé jistoty podoby, či smyslu skutečnosti. Výraznou ženskou postavou je Laura (sympatická Zuzana Kocúriková s hlasem Márie Úradníčkové), Jánova věrně čekající manželka. Je hlavní odměnou pro vítěze filmových, formálních i strukturálních hrátek s časem i podstatou. Z dalších rolí: křehká a důvěřivá servírka v hostinci Líza (Dominique Prado s hlasem Viery Topinkové), za války vždy důležitá partyzánská spojka a lékárnice (Catherine Robbe-Grillet s hlasem Zity Furkové), druhá podoba Jána Robina (Ivan Mistrík), nespokojený a neochotný hostinský (Dušan Blaškovič), podezřívavý správce Franz (Jozef Kroner), obezřetný Jánův otec (Jozef Čierny s hlasem Rudolfa Velického), bývalý místní partyzán Vladimír (Július Vašek), či německý oficír (Ivan Letko). Muž, který lže jsou důmyslné hrátky s možností uměleckých filmových forem vyjádření. Překračuje obvykle vymezené a běžně používané hranice a mění struktury elasticky ve svůj prospěch při přerozdělování a vrstvení způsobů uměleckých žánrů, flirtuje a provokuje, hraje si, vyluzuje a mámí. Osobně jsem za tento způsob používání filmu velmi vděčný. Unikátní umělecký prožitek! (05.10.2019)

Filmové zpracování nového románu, které může iritovat všechny, co hledají jasný příběh s vymezenou rolí. Na naše poměry hodně zvláštní snímek, který je sice plný známých herců, ale předce působí chladě a odtažitě. Hra s obrazem a symboly je záměrně nečitelná, příběh dostává nečekané zvraty, příběh se jakoby větví a vrství, až na pomyslném scestí zůstává nejen divák, ale i hlavní hrdina. Muž, který svá tvrzení vzápětí popírá, s každým novým příběhem přebírá jinou roli, důvod jeho počínání není patrný. Tenká hranice mezi možnou skutečností a fikcí splývá v jedno. Nespornou předností je zajímavá kamera a precizní střih. Za herecký výkon v hlavní roli si Jean-Louis Trintignant odnesl Stříbrného medvěda z Berlínského mezinárodního filmového festivalu. Oproti staršímu snímku Loni v Marienbadu je Muž, ktorý luže divácky přijatelnější, kdo je připravedný na hru obrazů, dokáže si užít atmosféru a není iritován zdánlivou nečitelností. (07.03.2015)

Nerad hodnotím filmy, kterým nerozumím. Je to stejné, jako bych stál před plátnem abstraktního malíře, věděl o něm, že je velmi vysoce hodnocen (tedy alespoň finančně) a já z obrazu nevyčetl, co má znázorňovat. Když se natáčel tento film, byl rok 1967/68. Jak všichni víme, byl to rok pokusů o politické proměny naší země, které byly z kraje rychle a násilně potlačeny. A naše myšlenky se tenkrát zmítaly v extrémních polohách. To se projeví samozřejmě i na tvůrčím uměleckém projevu. Tak tomu bylo i v roce 1989, kdy se národ opětovně, tentokrát však úspěšně, pokusil změnit politický systém. I tenkrát se to projevilo v tvůrčím myšlení filmových tvůrců a na některé filmy se vůbec nedalo dívat. Tenkrát vznikaly pro změnu zase krvavé hororové snímky, tzv. nových scénáristických a režisérských tváří. Inu, někdy se tedy musíme smířit s vlastním nepochopením. (17.02.2017)

Prepánajána! Človek ho vyženie dverami a on sa vráti oknom... Dosť zaujímavý psychologický film slovensko-francúzskej koprodukcie, ale experimentálna forma podania príbehu bola pre mňa miestami ťažko stráviteľná. Toľko "erotických" a abstraktných scén vo filme, kde sa ešte vedľa mnohých retrospektívnych odbočiek neustále kombinujú predstavy a halucinácie hlavného hrdiny... Nuž, čo povedať na to, keď si po zhliadnutí filmu v zaujímavostiach okrem iného prečítate, že scenár filmu nemal definitívnu podobu a niektoré scény koncipoval režisér priamo pred nakrúcaním? Len pre náročných divákov. Zaujímavý Ivan Mistrík a úteky zločinca cez zadné dvere lekárne do jaskyne :o)) (05.08.2017)