Turínský kůň

První film Bély Tarra který jsem viděl - pohříchu mám ve filmovém vzdělání ještě značné mezery. Na jméno tohoto režiséra jsem nedávno poprvé narazil v diskuzi k tvorbě Ivana Vojnára a když jsem si přečetl verbalův zdejší geni(t)ální komentář, musel jsem si "Turínského koně" ihned sehnat - rozhodně nelituji. Bez ohledu na filosofické či jiné výklady tohoto snímku, pro mne se jedná především o nevšední estetický zážitek a mimořádně působivé přenesení pocitů (nejen emocí, ale zde především fyzického vnímání chladu, větru, všeprostupující sychravosti) z plátna (respektive obrazovky) na diváka.Svojí verzi výkladu smyslu "Turínského koně" pochopitelně mám, ale abych se vyhnul nenávistnému spílání antiintelektuálně zaměřených komentátorů, nechám si ji pro sebe, stejně jako obšírné (byť pro fanoušky filmu možná zajímavé) srovnávání snímku s tvorbou jiných umělců. Zkrátka a dobře - další díla Bély Tarra hodlám shlédnout v brzké době a soudě podle "Turínského koně", mohu jeho originální vidění světa jenom doporučit. (08.11.2013)

Chápu, že dlouhé záběry na nehybné postavy evokují životní prázdnotu, neschopnost změny a ubíjející depresi a že to dělají bezchybně. Jenže mi nedochází, proč to film považuje za důležité říkat. Abych to vysvětlil, uniká mi smysl existence filmu - uměleckého díla, jehož zhlédnutí pouze potvrzuje něco naprosto samozřejmého a nevylučitelného, plynoucího z jeho podstaty. Asi jako by černobílé filmy byly točeny proto, aby byly černobílé. Úplně nejvíc to nechápu z pohledu samotného Tarra. Kdybych byl já umělec, zřejmě bych chtěl, aby z mých rukou vzešlo něco nového, nečekaného, co třeba překvapí i mě, s čím se musím poprat a čemu se musím postupně během tvorby přizpůsobovat. Nemohl bych prostě namíchat tmavě šedou, celou čtvrtku jí pravidelně potřít, nazval to "La Depresse" a jít stejným způsobem na další - ale tak na mě Tarrovy filmy působí. Vím, co mi říkají, uznávám, že to říkají přesvědčivě, ale nevím, co na tom oceňovat, protože to neříkají na základě svých kvalit, ale na základě neschopnosti říkat něco jiného. Nemúžu to odkopnout jako odpad, protože ten film vypadá na pohled krásně... Ale natočit stereotyp pro stereotyp a depresi pro depresi považuju za ztrátu Tarrova času. A koukat na to za ztrátu mého času. (15.06.2012)

Touto snímkou som objavil Maďarského "Tarkovského" Bélu Tarra. A tak ma neprekvapilo že nešlo o nejakú jednoduchú obrazovú omáčku. Ale veru, bolo to takmer nad moje sily. Nie že by som nevedel čo sa deje pred mojimi očami alebo by som v Lynchovských manieroch nedokázal uchytiť plynulosť času ale samotná výpoveď bez absencie krátkych a dynamických strihov robí s tohoto, pre diváka, nekonečne trvajúce sústo ktoré nemožno len tak jednoducho stráviť. U mňa je to šťastie že, dlhé nábehy kamery a dlhé zábery v ktorom sa toho deje viac než dosť sú mnou veľmi obľúbené a cenené takže som si to takpovediac užíval aj keď trvanie 155 minút bolo viac než dosť. Celí dej sa krúti okolo dvojčlennej vidieckej rodiny ktorá žije na opustenej farme mimo civilizácie. Dej sa odohráva takpovediac symbolicky na sklonku jesene a je rozdelený do šiestich dňov ktoré sa svojim obsahom a realistickým zobrazením opakujú. Ide o monotónnosť rodinného života. V podstate ide o naturalistickú poéziu (30.08.2014)

Okrajové podmínky - barva: černobílá (low key), živel: vítr, zvíře: kůň, folosof: Friedrich Nietzsche, László Krasznahorkai, metoda: sekvence v reálném čase, projekce: bez titulků, pixelizace při větším závanu větru, příběh: kůň přestal táhnout, ve studni došla voda, došel petrolej, už ani bramboro nemá smysl jíst.... Jestliže Carl Theodor Dreyer ukončil svojí Pannou orleánskou (1928) jednu část dějin filmu (němá dokonalost), pak totéž se "podařilo" po bezmála sto letech i Bélovi Tarrovi (smrt filmu). Snad už ani nejde o film, ale o procházku galerií, v reálném čase se měnících fotografií, kompozičně dokonalých fotografií... Promítám film známým, po zhruba pětiminutových částech (nebylo by správné přepínat necvičené filmové diváky) a mám úspěch: film/fotografie se líbí... V poslední době se nejen citliví lidé, ale i filmoví režiséři pídí po všech možných poselstvích z neevropských civizací (inuité, indiáni, aboriginálové a pod.), tady jim roste přímo u baráku, byť je to bylina poměrně hořká a jmenuje se Turínský kůň (neplést s tuřínem). (25.03.2014)

Jeden z najdôležitejších filmov vôbec! Číry očistený tragizmus. V rovine emocionálnej Ťažoba a Prostota, že to je aké to je, že to je absurdné. Srší z toho brutalita a zemitosť - až prízemnosť, náhoda a definitívnosť. Ako život. A nemožno od toho utiecť do ľúbivej melanchólie, ani do ľahko-dosiahnuteľného sentimentu. (19.02.2013)