Věčné okamžiky Marie Larssonové

Film pro mě nebyl vysloveně nějakým velikým zážitkem, který bych si pamatovala do konce života, ale nuda to také nebyla. Podle mého názoru si film mohl více pohrát s tématem fotografického vynálezu, kterému hlavní hrdinka propadla a přestože její manžel nebyl zrovna svatoušek, určitým způsobem se snažila žít si svůj život, ale nepřijít přitom o rodinu. Žít s ožralou a děvkařem je těžké, to ano, ale také často už omílané téma, proto se to mělo právě víc ubírat jiným směrem... (09.04.2011)

Na univerzitě na peďáku jsme měli jeden specifický předmět, jehož pojetí záleželo čistě na vyučujícím. A protože ten vyučující měl velice kladný vztah k fotoaparátům a vůbec veškeré vizuální technice, tak nás nechával číst jednotlivé kapitoly nebo i celé knihy o fotografii a vizuálním umění, a ty knihy byly plné fotografií z konce 19. či počátku 20. století. Byly to fotografie neznámých lidí, které někdo neznámý vyfotil, a já si u toho vždycky říkal, kolik lidských osudů se odráží v těchto starých černobílých zažloutlých fotografiích, každý z těch zachycených lidí měl jistě svůj příběh, který já se nikdy nedozvím. Ty fotografie mě fascinovaly, a když jsem se podíval na tento film, tak se mi všechny ty fotografie, které jsem v těch knihách viděl, opět vybavily a já byl rád, že tentokrát znám osud hlavní hrdinky, která tak milovala fotografie, i její rodiny, že mohu sledovat její život v počátcích 20. století a že s ní mohu prožívat všechna trápení i všechnu radost ze života. Tenhle film ve mně vyvolal tolik pocitů, že je neumím ani všechny vyjmenovat, každopádně za ohromný úspěch považuji už fakt, že mě film dokázal zaujmout, protože já nemám moc rád filmy odehrávající před 100 a více lety, ale tady ta atmosféra byla tak úžasná, že se mi film opravdu hodně líbil. Akorát možná ta dlouhá stopáž je asi jediné, co bych filmu vytknul, 130 minut je opravdu z mého pohledu pro film ze starších dob hodně dlouhá doba. Ale jinak to byl příjemný zážitek a já uděluji čtyři hvězdy. (21.06.2010)

Musela som si hned po zhliadnutí filmu zistiť, kto je jeho autorom. Taký nevšedný film! Jednoduchý, prostý, a predsa výnimočný. V súčasnosti sa filmy, v ktorých vyniká morálna sila, už takmer netočia. Bola som očarená vizuálnou stránkou (ako zo starej fotografie), ale hlavne nevšednou láskavosťou, ktorá sprevádza jednotlivé, často i veľmi dramatické scény filmu, až do samotného finále. Keď som zistila, že 77 ročný Jan Troell ho natočil nielen ako režisér ale aj kameraman, podľa románu svojej manželky Agnety, aspoň čiastočne som pochopila tú zrelú múdrosť a nehu, ktorou je film priam presiaknutý. Áno, určite vrcholné životné dielo hodné zhliadnutia. (24.02.2016)

Už dlouho mne žádný film tak "nechytil za srdce". Po stránce vizuální skutečná lahůdka! Celý film přímo dýchá kouzlem a nostalgií fotografií z počátku 20. století, a přece zachycuje realistický příběh jednoho, ne právě lehkého života. Láska režiséra (původně kameramana!) Jana Troella k fotografii je zřejmě dána jeho výjimečným smyslem pro obraz vůbec - vyjadřuje se více obrazem než dialogem, obrazem naznačuje a říká více, než by slova dokázala. Takové filmy mne dokáží oslovit, takové mám nejraději. To všechno by bylo hezké a jistě by si zasloužilo pochvalu. Jenomže Věčné okamžiky Marie Larssonové jsou pro mne fimem naprosto mimořádným z jiného důvodu: Přináší totiž v dnešní době ojedinělé poselství o tom, že je možné, aby jeden z manželů zachoval manželskou "lásku, úctu a věrnost", a to i tehdy, kdy druhý z manželů není tomuto slibu dlouhodobě schopen či dokonce ani ochoten dostát. Až do konce mne film udržel v napětí, jestli se toto křehké poselství nějak nepokazí, jestli hrdinka "nepůjde za svým štěstím". - Janu Troellovi za tenhle nádherný film moje upřímné poděkování! (24.02.2016)

U mne je hodnocení tohoto filmu zcela neobjektivní, protože starou fotografii mám rád. Také asi jen proto jsem se ponořil do tohoto nepříliš optimistického příběhu. Ale nakonec jsem podlehl hereckému umu hlavní hrdinky, jejíž pohled byl tak intenzivní, když se jednalo o fotografování, zvláště když předkládala své snímky místnímu profesionálnímu fotografovi. A to fotografování jistě nebyl jen hrdinčin únik z jejího těžkého života, ale též možnost zanechat zde po sobě i jinou stopu než biologickou. Moc jsem ocenil pasáž, kdy Marie fotí zesnulou dceru své sousedky. Dnes takové fotografie (zvané post mortem) jsou většinou chápány jako morbidní, ale tehdy, kdy smrt ještě nebyla tabu, byly opravdu brány jako jediná možnost jak zachovat živou vzpomínku na zesnulého, tedy nešlo o žádnou morbiditu či senzaci. (10.01.2016)