Vítejte v KLDR!

Upřímně radši bych zavítala do džungle než sem. Chlápek v červeném saku, který v dokumentu vystupoval, měl naprostou pravdu. Pravá a krutá realita jim byla dokonale utajena. Všechno jim ukazovali v růžovém světle. Neustále byli sledováni a hlídáni policajty. Ukázali jim pouze to, co chtěli, aby jim bylo ukázáno. Nakonec je zavedli před sochu Velkého vůdce. Průvodci jsou jedinými Severokorejci, se kterými příjde turista do kontaktu. Můžeme jen děkovat, že v tomto režimu už nežijeme a doufejme, že se nic podobného už nevrátí. Odstrašující příklad zvrácenosti. (31.05.2009)

Mám takové dosti rozporuplné pocity. Ve své podstatě se mi to líbilo a nenudil jsem se ani delší chviličku, ale nemohu se zbavit pocitu, že se z toho dalo vytřískat mnohem víc. Dokument těží pouze z toho, že pojednává o KLDR, o které se toho až tolik neví a je zakryta dekou mnoha tajemstvích. Docela mi vadil nemastná, neslaná a až se mi chce skoro použít slovo "hloupá", česká expedice, které bylo ukázáno pouze to, co ukázané býti mohlo. Jistě, ono to na dostatečný obrázek o zemi stačí a v podstatě je to i vševypovídající, ale člověk by přeci jen rád nakoukl kamerou za roh, který střeží obvykle pár vojáků a mrknul se, jak vypadá Pchjongjang opravdu. Jsem samozřejmě totalitním režimem nepolíbený. Znám ho pouze z vyprávění, obrázků a dobových záběrů, či filmů a myslím si, že je nám, kteří nebyli jeho účastníky podáván v maximálně odporné formě, abychom ho z celého srdce nenáviděli a za žádnou cenu se nechtěli vrátit zpět. I když naše vláda také stojí za hovno, tak člověk přeci jenom určitá práva má. Přiznám se, že ze záběrů městečka mi běhal mráz po zádech, a to z toho důvodu, že na podobná města zvyklý nejsem. Monstrózní nedostavěné stavby, obrovské sochy, mraky vojáků a především naprosto prázdné ulice a velké ticho - to je pohled vskutku depresivní. Jako by se tam zastavil čas. Režim tamějším obyvatelům dokonale gumuje mozky a tiše si buduje obří armádu. Je to cítit s každého kroku. Písně nejslavnější severokorejské skupiny jsou zpívány především o velkém, tehdy ještě, Čong-ilovi. Bavit se dá s lidmi pouze tajně a jedině o počasí. Nejzlatější hřeb se mi zdálo zvrhlé dětské vystoupení v závěru, které se většině Čechů hrozně líbilo. Nad tím mi zůstává rozum stát. Vždyť to byla ta nejryzejší ukázka toho, jak je tamější režim ve své činnosti hrozně úspěšný a náznak toho, že se rozhodně je čeho bát. No jo, nastrčí tančit dokonale secvičenou skupinku dětí, která pro svoji dokonalost připomíná spíše roboty a lidi to omámí a obměkčí. Úplně mě dorazilo, že po tom všem s velkým odporem sklonili hlavu před sochou velkého vůdce. Vždyť to už ve srovnání s tím vším bylo zcela bezvýznamné gesto. Kdyby nebyl autobus naplněn převážně slepými blbci, jejichž pohled na svět je dokonalou kopií toho, jaký pohled na svět je vhodné mít, ale lidmi, kteří alespoň trošku přemýšlí, tak to celé mohlo být mnohem poutavější a zajímavější. Tohle se mi zdálo jako výlet několika buranů, kteří se rádi při pivu chlubí kamarádům, kde už všude byli. Hlubší význam cesty bych v tom u většiny zúčastněných nehledal. Nicméně, z toho mála je k vidění poměrně dost. Člověk si rozhodně rozšíří svůj pohled a představy o KLDR a dozví se spoustu zajímavostí, o nichž neměl ani tušení. Po téhle stránce byla moje očekávání naplněna. Jen je prostě někdy lepší mlčet...Očekával jsem život v zemi kladiva, srpu a !štětce! mnohem klidnější. Docela síla. Lepší 3 *. (03.09.2014)

V Severní Koreji coby poslední orientální despocii křížené s komunistickým totalitarismem se určitě dokument nenatáčí lehko. Pokud se nerozhodnete natáčet dokument o skupince českých turistů, kteří objevují tuhle pozapomenutou a nepřístupnou zemi. Místy to, jak trefně napsal Dadel, připomíná domácí video z dovolené a místy Cestománii. Pro ty, co o KLDR nemají ani základní informace, je to bezpochyby přínosné a v něčem i šokující. Ti, kteří už povědomí o zemi mají a chtějí čerpat podrobnější informace, se budou muset spolehnout na některý ze zahraničních dokumentů BBC nebo amerických stanic. Přesto všechno se najdou záběry, ať už opuštěných gigantických dálnic (v zemi bez soukromých vozidel slouží k rychlým přesunům vojenských jednotek) nebo monstrózních památníků, které daleko předčí podobná díla v někdejším Sovětském svazu, které o charakteru režimu a životě v téhle šílené zemi mnohé vypovídají. Celkový dojem: 55 %. (08.01.2010)

Je děsivé a depresivní dívat se, jak to chodí v téhle zemi, která není ničím jiným než gigantickým vězením pro dvacet milionů lidí s vymytými mozky. Jako dokument je to ale promarněná příležitost. Protože tvůrci směli točit jen to, co jim soudruzi dovolili, pod pokličku budovatelského pozlátka téměř nenahlédneme. Přesto bych uvítal více materiálu s domorodci, bohužel je spousta prostoru věnována retardovaným účastníkům zájezdu, jejichž slabomyslné komentáře a pseudomodrosti bylo utrpení poslouchat. Takhle je to vážně spíš než dokument pouhé domácí video z dovolené úplně cizích lidí.____________ UPDATE: Stáhněte si radši korejskou epizodu z tohoto cyklu. I při poloviční stopáži se toho dozvíte mnohokrát víc. Nebo tento dánský dokument. __________ UPDATE 2: Tak jsem KLDR navštívil i já. Moje fotoreportáž je zde: díl 1 - Pchjongjang, díl 2 - zbytek (06.06.2009)

Nevim, jeslti znáte tu pohádku, ve které se jeden robot snaží, seč může, býti člověkem.Navlíká se do různých lidmi vytvořených věcí, napodobuje chováním svého okolí a dalšími různými způsoby se pokouší všechny přesvědčit o tom, že robotem není. Nejvíc pak možná sebe.. všechny to ale bije do očí.. hrnec prostě na hlavu nepatří, kovové piliny nejsou chipsy, člověk z přítomnosti se nechová jako kapitán vesmírné lodi a navíc je dost často pod parukou z mopu vidět centrální panel na zátylku... A proto jediný, kdo jeho snu uvěří, je on sám.. Je to fraška.. za hranicemi turista spadne do králičí nory a lidskost se vytrácí.. postavme kulisy, natáhněme pružinku hodinových strojků a ukažme těm zápaďákům, jak zoufale se snažíme přesvědčit o opaku. Šedá.. to je Severní Korea. To je její barva. Země duchů, monumentálně se rozpadající a s depresivní úchylností schovávající se před realitou.. Ty kulisy stavěli moc dlouho. Těžko se jim samotným pak poznává co kulisa je a co ne. Jak malomocní, ztrácející zájem schovávat své zhnisané rány, jak feťáci s posledními náznaky studu z injekční stříkačky vykukující zpod novin. Běhá mi z té karikatury života mráz po zádech... (06.06.2009)