Pouta

V posledních dvaceti letech jsme si zvykli, že hra s psychologií v českých filmech moc nefunguje. Když měli herci říkat "miluju tě", "nenávidím tě" nebo prosté "jdi do hajzlu", tak to buď vzbuzovalo úsměv, nebo to bylo trapné. Jako by režisérům bylo trapné v českém prostředí přenášet na plátno "velké" city. Pouta tohle prokletí prolomila a jako psychologický thriller fungují na jedničku. Většinou neznámí herci jsou do posledního perfektní a Ondřej Malý v hlavní roli dokonce předvádí jeden z nejlepších hereckých výkonů v porevolučních filmech. Jeho hrdina Antonín je v podstatě záporák, ale jeho chování je v každé chvíli pochopitelné (nikoli ospravedlnitelné). Vůbec celé prostředí komunistického Československa a praktik StB je tu ukázané velmi přesně a efektně. Určitě nejsem jediná, kdo bude Pouta přirovnávat k Životy těch druhých, ale tenhle příběh je ještě mrazivější a má méně pozlátka. Škoda je jen dvou věcí - scénář je chvílemi až moc samožersky filozofický (vzpomeňte si na slogan na plakátě k filmu) a závěr jaksi nemá silnou pointu, na kterou se celou dobu těšíme. Ale je skvělé vidět, že se české filmy znovu vracejí na evropskou úroveň. (23.01.2010)

K filmu Životy těch druhých jsem téměř před třemi lety napsal: "...proč podobný film zřejmě nikdy nevznikne u nás, byť by se námět v naší nedávné minulosti jistě našel? Proč nám o normalizaci stačí Pelíšky a Pupenda a ještě se poplácáváme po ramenech, jaké to máme hezké a vtipné filmy...?" S uspokojením mohu konstatovat, že tento výrok pozbyl platnosti. Chápu se obřadně zmizíku a vyřčená slova odsuzuji k věčnému zániku. Pouta jsou velmi.. velmi dobrým filmem, který je tak dlouho očekávanou reflexivní sondou do husákovských časů. Filmem velkého stylu a podnětné hloubky. Se zmíněným německým snímkem mají Pouta hodně společného, až na to, že v tomto případě je mnohem větší důraz kladen na agresivitu jedince, než celého systému. Bahnitost doby je sice cítit, z většiny záběrů (akce Asanace), avšak ledovost Antonínova srdce je invariantem, nezávislým na společenském uspořádání - to pouze může ovlivnit výši škod, takovým individuem napáchaných... Jsem z filmu docela vykolejen a ještě si o něm chvíli popřemýšlím. A nevylučuju zároveň, že brzy kvuli němu opět navštívím biograf. Do té doby je tento komentář spíš jen prvním náčrtem... (zatím 4 a 1/2*) (30.01.2010)

Scénář: Ondřej Štindl .. Sluníčko zasvítí, je mi z něj na blití. A tak všechno zůstává šedivé, tmavé, ponuré, nevýrazné. Ostrej a psychicky vyšinutej jedinec je někdy až zbytečně zataženej, ale pořád jako jedinej na fantastické úrovni. Ondřej Malý si na rok se Lvem zařve. Po uta jako celek už takové silné a jednoznačné bohužel nejsou. 50%. (04.02.2010)

Pouta jsou jasným důkazem, že opodstatněné se nerovná potřebnému. Spousta scén, ač nejsou důležité, zapadají na své místo a dají se označit za účelné. Scénárista se příliš zaobírá přehnaným vysvětlováním a vytvářením oslích můstků, než aby se snažil o silné, stabilní a logicky se vyvíjející postavy. Hned v první scéně nám lacině podává berličku k pochopení jedné maličkosti v závěru. A právě maličkosti a jejich neustálé vysvětlování jsou dalším kamenem úrazu. Lpění na detailech je zdrcující, a navíc zcela ubírá možnost přidání vaty, která by zjemnila přechody mezi jednotlivými scénami... (31.01.2010)

Po opravdu dlouhé době (od Ševčíkova Normalu) mi při sledování českého filmu nedělalo problémy zapomenout, že se dívám na český film a nehodnotit jej tak s jistou shovívavostí. Ondřej Malý hraje svého zmagořeného estébáka naprosto fenomenálně, úplně jsem cítil, jak to v té postavě vnitřně vře. Jako celek jsou však Pouta mírně rozháraná, do 100% zážitku něco chybělo. Z mé strany přesto velká spokojenost. (09.01.2011)