Wallander

Kurt Wallander je asi ta nejdepresivnější a nejsmutnější postava detektiva, která kdy spatřila obrazovku nebo plátno. Zajímavé je, že se už jedná asi o 3 adaptaci knižní detektivní série, kterou nejprve logicky zfilmovali Švédi jako filmy a pak následně jako seriál, aby se na to vrhli Britové. Musím pochválit, že se nerozhodli přenést děj do Británie, ale nechali ho stále ve Švédsku ve městečku Ystad, kde se natáčelo a natáčeli se i předchozí adaptace. Dokonce se ve stejné oblasti pohybovaly najednou 2 filmařské týmy točící právě osudy detektiva Wallandera. Jak britský, tak švédský. Ale působí malinko úsměvně, když všechny postavy hovoři anglicky, ale čtou si švédské noviny, nebo když píší email, tak nahlas předčítají text v angličtině, aby byl pak záběr na obrazovku s textem ve švédštině. Nicméně zpět k postavě Wallandera. Někoho tak unaveného a zničeného životem jste asi ještě neviděli. Kurt má rozpadlé manželství, těžké vztahy s otcem a v rámci případů mu umírá celkem dost velký okruh přátel, spolupracovníků nebo očitých svědků a to většinou přímo před jeho očima a pozůstalí si na něm vybíjejí zlost. Zkrátka jeho práce ho ničí, ale je to skoro to jediné co má, takže se jí věnuje v podstatě nepřetržitě. Není proto divu, že svoje pocity pak utápí v alkoholu, zanedbává hygienu a jeho fyzický a duševní stav není nejlepší. Většinu lidí by už tohle dohnalo k sebevraždě. To vše v naprostém brilantním hereckém podání Kennetha Brannagha, kdy mu uvěříte každou emoci. Season 1: Sidetracked: Úžasně natočená a hned šokující scéna, kdy se před Wallanderem upálí v poli řepky mladá dívka. Jsou zde vysoce kontrastní barvy, takže sytě žlutá pole a sytě modrá obloha evokují švédké národní barvy. Stejná žlutomodrá je pak používána i v úvodních titulcích. Firewall: Napínavý příběh, kdy člověk netuší, kam ho to zavede, ale vyústění mi přišlo přehnané. Globální kyberterorismus s cílem uvrhnout svět do chaosu se do takového prostředí moc nehodí. One Step Behind: Opět poctivá detektivka, kdy se nám Kurt propadá do stále větších depresí, jelikož zde je případ trochu osobnější, než jiné. Season 2: Faceless Killers: Tentokrát ožehavá otázka přistěhovalectví z arabských zemí. Seriál se s tím vyrovnává vkusně a Wallander zde zpraví jeden čin, který ho uvrhne do těžké deprese. The Man Who Smiled: Wallander tentokrát zpočátku uprchl na pár měsíců do klidu, aby se srovnal, ale žádost o pomoc od přítele, kterou nejprve odmítne, ale tragédio ho donutí se jí ujmout ho pomalu vrací zpět. The Fifth Woman: Pěkně vygradované a při emociálním závěru se konečně pro Kurta trochu blýská na lepší časy. Všechny díly jsou velmi nádherně nasnímány. Kamera zabírá záběry pěkné, ale zároveň trochu temné a tajemné krajiny jižního Švédska. A vše podepřeno velmi tklivou melancholickou hudbou. Nemůřu se dočkat 3. série, která se právě natáčí. (11.08.2011)

"Wallander" těží nejen z výborných hereckých výkonů (kromě K. Branagha vyčnívá především David Warner v roli Kurtova otce), ale především z výrazné atmosféry, jak je ostatně pro severské detektivky (ať už filmové či literární) typické. A britská koprodukce také rozhodně nebyla na škodu. Seriál se svým pojetím drží ducha knižní předlohy a při jeho sledování jsem si nemohl nevzpomenout nejen na romány H. Mankella, ale i Pera Wahlööa a Maj Sjöwallové (kteří Mankella ostatně svojí tvorbou znatelně ovlivnili), A. Indridasona nebo třeba Johna Harveyho či Reginalda Hilla. (06.09.2010)

Zvyšuju na 5. Vynikající 1. díl 3. řady mě naprosto dostal, těším se na další. Skvělá je protagonistova nedokonalost, chyby, které dělá, často divák ví dřív než on... Prostě paráda. V první řadě musím vyzdvihnout autora předlohy - Henninga Mankella - který píše téměř geniální detektivky. Mimo sérii stojící Číňan stojí rozhodně za pozornost. (Chválit Branagha za úžasný herecký výkon snad ani není nutné - to je u herce jeho formátu vlastně samozřejmost.) // Atmosferická bomba. (09.07.2012)

Já ti nevím, Karle. Ze svaté trojice Sherlock, Wallander, Luther mi vylézá tahle severština jako slabší, odstrkovaný bratříček. Přestože Branagh se snaží hrát jako o život, jeho postava je nakonec na seriálu to nejméně zajímavé. Luther i Sherlock jsou brilantní mozky a je radost je sledovat při práci. Ve Fryově archetypální klasifikaci by představovali vyšší mimetický mód, tedy člověka se schopnostmi přesahující běžný průměr, ale podléhajícího vlivu společnosti a s tragickými vlastnostmi (u Sherlocka jeho neschopnost socializovat se, u Luthera nutnost dělat zlé činy pro větší dobro). Wallander však ztělesňuje nižší mimetický mód - obyčejného člověka, který dělá svoji práci. Branaghův hrdina nemá hi-tech hračky z CSI ani vybroušené uvažování doylovského typu, vlastně jeho nejvýznačnější vlastností je, že málo mluví a topí se v permanentní depresi. Nové informace o jeho případu se zpravidla objevují nikoli kauzuálními souvislostmi (hrdina na něco přijde, což ho přivede k další stopě...), ale zpravidla tím, že zločinec něco nového provede, zatímco Wallander neví, jak se hnout z místa a uchlastává se v depce. Má to samozřejmě i světlejší stránky (pochmurné ladění není úplně od věci, případy jsou docela zajímavé), ale jako úplná hitparáda se mi to nejeví. (29.11.2012)

Galerie severské bolesti. Tak zní nadpis jednoho článku o Wallanderovi. Zcela přesně vystihuje všechno. Kurta Wallandera musíte poznat sami. Už bylo dost všech těch kriminálek s uhlazenými, spořádanými, "obyčejnými" detektivy, kde bylo více hlavních postav, ale žádná "ta" výrazná, a kde hlavním cílem bylo prostě "jen" vyřešit případ. Nastupuje nová generace sociálně "odloučených" hrdinů, kteří se zcela obětují práci, provází je prázdnota a často neschopnost navazovat citové vztahy, či slušně vycházet s ostatními. Je to generace komplikovaných, nadřazených, cynických, samotářských, utrápených, pomuchlaných a vyčerpaných chlapíků. Jenže jsou to géniové a my diváci je milujeme. Chceme jim porozumět, poznat jejich uvažování, vcítit se do jejich postavy, do jejích pocitů a celkově jsou nám svou odloučeností, samotou a jakousi vnitřní bolestí velmi blízcí. Kenneth Branagh a jeho Wallander je jedním z takových mužů. Vizuálně i obsahově vytříbený koncept celého seriálu s utrápeným hlavním hrdinou se více než účelně prolíná se stejně tak melancholickým a depresivním prostředím a přírodou Švédska. Do těchto dvou silných stavebních prvků všech epizod prorůstá ještě ten poslední. Krutost a tragičnost spáchaných zločinů. To vše v Kurtovi vyvolává smutek, zdrcení a nepochopení, co se to vlastně se světem a lidmi děje. Zároveň však na ně i na jejich zoufalé zločiny dokáže pohlížet s jistým porozuměním. Je to tak, že člověk hroutící se pod tíhou vlastní bolesti a melancholie dokáže nad jiným utrpením, ač v podobě zločinů a těch, co se jich dopouštějí, projevit větší míru vcítění? Jsme šokováni a zdrceni nad chováním lidí, často nás míra hrůzných činů už nechává chladnými, jindy je dokážeme pochopit či se do nich vcítit. Šílená doba nutí lidi k šíleným činům. A nebo, šílení lidé dělají svými skutky ze světa šílené místo. Myslím, že platí obojí. Ve všech epizodách jsem v určitém okamžiku doslova cítila Wallanderovo rozpolcení a utrpení a často jsem měla doslova pocit, jako bych cítila jeho vnitřní bolest jen při pouhém pohybu či pohledu. Kenneth je jednoduše geniální. Osobitá a nádherná hudební stránka vždy jakoby mlčenlivě a jemně objímá celý děj. Stejně jako ty velké, ve větru se vlnící lány... Plus si mě získalo Kurtovo vyzvánění:) (08.11.2011)