Jasná hvězda

Umelcove opletačky s poéziou a láskou sú (nielen) vo filmovom svete neželaným zbožím k prípadnej diváckej odozve, ktorý je už na takéto čosi do špiku kostí navyknutý. Dej vychádza z typických melodramatických čŕt a v závere sú relatívne úsporne naznačené a emocionálne prežité, avšak zápletka nemá potrebný motor. Nemyslím v zakuklenosti, ale postráda akúsi vzácnu arómu a hlbšie splynutie, keďže ani postava Abbie Cornish nie je napísaná nijak prevratne. Potešili ma lokácie a nádych Londýna v inej perspektíve, nie tej príliš výraznej a extravagantnej. Nežné, mierne, ale neprežité dostatočne. (07.04.2016)

Režisérka Piana Jane Campion nechala své fanoušky čekat šest let. Upřímně? Vůbec to nevadilo. Sic souhlasím, že jde o poměrně vyspělý kus, diváka si však hledá docela obtížně. Tedy pokud nevyhledává typicky ospalé scény, kdy jedni čtou poezii, další vyšívají u krbu, jiní dumají, co asi ten či onen myslel tím, co řekl nebo jak se podíval. Anglie, první polovina 19. století. Láska neústupné dívky ze slušně situované rodiny a nemajetného romantického básníka, jehož dílo bylo toho času soustavně nepochopeno. To, co komplikuje jejich vztah, diváka tak nějak nestrhne, návraty a odchody plné vnitřního nepokoje si mě jednoduše emočně nezískaly. Ač jsou sehrány solidními herci v podobě mezi žánry létající Abbie Cornish a Bena Whishawa, který rád protáčí nezávislou tvorbu třeba s 007 dobrodružstvím. (20.07.2016)

Film plný rýmování a básní chytajících nutně za srdce a hladících duši kulturně založeného člověka. Pokládám se za docela kulturně založeného člena naší společnosti, ale tento snímek se mi nezdál. Pominu fakt, že mi vůbec nezapadá do souvislostí posedlost Fanny módou již v tehdejší době, podobně jako mi nejde na mysl neutuchající nuda, která čiší snad z každé scény(krom scén kdy citují básně). Nikdy jsem si nemyslela, že to řeknu, ale Abbie Cornish mi jako jasná hvězda moc neseděla a Ben Whishaw je zase jediným důvodem proč jsem film přečkala vcelku bez újmy a s menším pobouřením. Pár rýmů na konec celkem skeptického komentáře: "Ničeho jsem neulpíval, ničeho jsem nemiloval, ničeho neviděl necítil, jen krásný sen si snil! Ach, proti lásce, nebi jsem byl troufalý, proti živlům i duším smrtelným k sobě spoutaným." a další "Jen vešla dovnitř, svíčka zhasla hned, v měsíčním svitu dým se ztratil lehce, zavřela dveře. Slyší duchů let, přízraky tuší na blízku i v dálce." (25.02.2013)

Uhrančivý vizuál a krásná hudba bohužel nestačí, když ve filmu chybí chemie. Postavy jsou zde většinou zoufale dvojrozměrné, mdlé až iritující - dva silné okamžiky mi tak paradoxně nezprostředkoval ústřední pár, ale extrovertní Charles Brown, který zde vlastně jako jediný měl co hrát. Přes všechny výtky a kulhavé tempo jsem se ale v závěru překvapivě, nechlapsky dojal, takže v poslední chvíli zvedám hodnocení na silnou trojku. Mohlo to být ale mnohem, mnohem lepší. (16.03.2014)

Strohá forma anglického chladu je chvíľami nádherne kompenzovaná prírodnými obrazmi a o čo menej je ľúbostných pochabých vzplanutí, o to viac je nežných pohľadov, krehkých dotykov či nesmrteľnej poézie. Jane Campion považujem za veľmi vyspelú režisérku, ktorá dokázala skrz ženský nadhľad vložiť do ponurého deja úprimné hlboké city, priečiace sa dobovej konzervatívnosti. Pochybovala som o Abbie Cornish, ale musím uznať, že bola vynikajúca a v závere ma úplne odrovnala rovnako ako Ben Whishaw. O triedu lepší film ako Pokoj s vyhlídkou (ktorý vo mne napriek vyobrazeniu pravdivej spoločnosti nevyvolal vôbec žiadne emócie) a zas o niečo slabšie ako Pýcha a predsudok s cukríkovo romantickou výpravou - čomu som osobne podľahla viac. (21.06.2011)