Přízrak lásky

Přiznávám, že mi trvalo, než jsem se do toho dostal a i potom mi to v některých místech přišlo krapet rozvleklé, ale jinak se mi to líbilo. Ta pomalá atmosféra mi nakonec celkem sedla, příběh mě hodně zaujal a napínal, zahrané to bylo naprosto dokonale, protože jak Romy Schneider, tak Marcello Mastroianni svoje role zvládly skvěle i pouhou mimikou... A ačkoli to tak ze začátku nevypadalo, nakonec si myslím, že bych si to klidně někdy pustil znova. Je to solidní mysteriózní drama, které v sobě má taky pár hororových prvků, ale těch je tu skutečně natolik poskrovnu, že je poměrně diskutabilní, nakolik sem vlastně patří... I když zastávám názor, že spíš jo, ale až úplně na poslední místo. Slabé 4* (21.01.2022)

Mě tedy nevyděsíte, Nino Conti! Prosím vás, prý horor a že mrazí, jste asi ničehož hrozného ještě neviděli, ne? Skutečnost je taková - dialogy škrobené, až se chce obdivovat herce, jaké k nim dokázali přihodit výrazy, archaické obraty typu byla to andělíčkářka, trocha průhledného úmyslného klamu, plná odpovědnost mlhy za celou atmosférickou tíhu a pcháá - žabí rizoto:-D... U Marcella dobrý a za výstupy krásné Romy, víc mrtvé než živé, stála především dovednost maskérů, jinak kapku morbidní pozdní romantika s poetickou pointou... takže, po otevření ihned spotřebujte, na disku neskladujte. (28.01.2014)

Dino Risi prostřednictvím románu ripleyovské autorky Patricie Highsmithové "This Sweet Sickness" nás pouští zadní brankou do lacanovského "Reálna", zalidněného (doslova) přeludy, přízraky, podivnými koincidencemi, stejnými tvářemi z různých dob a různými tvářemi v jedné. Přitom je (zřejmě nám všem) archetyp "neskončené lásky" velice blízký. Lásku (byť jen jednou procítěnou) nelze přerušit ani ukončit. Působí v nás i nadále, a často dostává obsesivní charakter, kterému se podvolujeme nebo s kterým bojujeme tak, jak nám to dovoluje (nebo spíš přikazuje) naše psychická kondice. Komicko-logický, každopádně překvapující závěr má přece jen optimistický nádech. Pozn.: Chválím oficiální text distributora, ve třech větách popsal podstatu věci. Opravil bych jen chybu "namísto příjemných vzpomínek" za "vedle příjemných vzpomínek", protože tak to chodí, láska je emoce plná rozporů.............. Pokud film nevyvolá bouři myšlenek, neodolatelnou chuť o něm pojednat nebo jeho témata prodiskutovat s přítelem, je v podstatě bezcenný. Poslední uvedená možnost, e-mailová reakce LADISLAVA FANTY: Dlužno říci, že k působivosti filmu Přízrak lásky" patří také vynikající český dabing obou hlavních hereckých představitelů, především nezaměnitelného Eduarda Cupáka coby advokáta Nina Contiho. Jeho niterná naléhavost mi při sledování děje v mysli povědomě vybavila větu, kterou jsem si zapamatoval z četby knihy prozaika Václava Kahudy ("Vítr–tma–přítomnost"): „Ale na hlas Eduarda Cupáka se zkrátka nedá zapomenout" (cituji po paměti, ale snad přesně). Proč zrovna lacanovské "Reálno"...? Ne že by to nemělo něco do sebe, pokud bych už však cítil potřebu užít podobný přívlastek, který by obsáhl onu archetypální sféru skutečnosti se vším, čeho se film významově dotýká (Tvými slovy: „ přeludy, přízraky, podivnými koincidencemi...(i) archetypem "neskončené lásky"), přišlo by mi jako vhodnější užití slova "jungovské", neboť to byl v první řadě C. G. Jung, kdo do této "temné" oblasti z moderních badatelů na poli psychologie systematičtěji pronikl. Ty jsi však po mně chtěl, abych věc rozvedl ve formě vlastního komentáře, jenž bys připojil ke svému hodnocení na stránkách CSFD jako jeho apendix, takže se o to ještě dodatečně určitě pokusím. Za poukaz na Tvůj výborný text nicméně velmi děkuji. (30.04.2018)

....malo to atmosféru,výborných hercov,vyborné herecké výkony,ALE.... málinko spoileru:od začiatku som si myslel,že hlavný hrdina patri do rúk špecialistov-psychiatrov - a tak aj bolo...nebyť R.Schneider a M.Mastroianniho - by to išlo úplne ku dnu.Nejedná sa o horor ani o drámu ani o mysteriózny film - skôr o neskorú diagnostiku duševnej poruchy. (17.01.2018)

Snový příběh snového vztahu se záhrobní příchutí je více než hororem podobenstvím o zatuchlých koutech duše každého z nás. Z minima tu režisér i scénárista vytěžují maximum založené na výkonech obou protagonistů - Mastroianniho i nešťastné, předčasně zesnulé Romy Schneiderové. Zužovat žánr filmu do jednoznačné žánrové charakteristiky není výstižné. Spíše se dá mluvit o jakémsi uměleckém dušezpytu a o tom, nakolik toto nesnadné téma s atraktivním hereckým obsazením bylo zvládnuto. Nepředpojatý divák s touhou zaměstnávat šedou kůru mozkovou nepochybí, uchýlí-li se k pozitivní variantě své odpovědi. (17.09.2007)