Zvláštní den

Sophia Loren a Marcello Mastroianni jsou dva herci, kteří si skvěle sedli a jejich společné filmy jsou prostě ukázkou toho, jak dokáže mezi herci fungovat chemie, a to navíc na podporu jejich hereckých schopností. Oni spolu fungují skvěle a nejen se závěrem na diváka předávají ty správně silné a důrazné emoce. (12.10.2017)

Tenkrát, v osmatřicátém, nadešel velký den. Přijede spřízněný vůdce spřátelené země a upevní se tak vzájemné pouto ve společném boji. A jednou na to budeme všichni vzpomínat... Anebo že by to bylo jinak? Je velká událost skutečně tak velká?, jak by i klidně mohl znít plakátový slogan zvoucí do biografu. Což se koneckonců dá přenést i do reálného světa, lze například srovnat s našimi spartakiádami (na ty se taky určitě těšilo spousta lidí a... netřeba opakovat slova), nechci však degradovat film na jedno mnoha reflexí krušnější minulosti, ta myšlenka funguje i apoliticky, kdy mě dělá potěšení nějaká událost, zatímco ostatní si v duchu pomyslí, co na tom tak asi vidím... Kinematografickým okem jde o opakování trendu pozdních filmů velkého dua Mastroianni-Loren: oba ztvárňují něco jiného, než by většina diváků čekala. Zvláště překvapí dámská polovina, kterou kdekdo včetně mne vnímá jako ztělesněnou atraktivitu, a v případě Marcella se v kontextu doby jedná také o jisté překvapení. Platí však to, co se mi u filmů vyplácí tak nějak všeobecně - a to, že je lepší dopředu nic nevědět, což zrovna v tomto případě úplně nevyšlo, přičemž bych nenašel velký zástup děl, u kterého se spoileruje s takovou chutí, bez uvědomění si, jak takové vyzrazení něčeho může zážitek ovlivnit. Kritickou i diváckou obec rád posílím v názoru, že ač děj nepatří k rozvrstvenějším, snímku to nijak neubírá, osobně jsem na to po celou dobu trvání ani nepomyslel. Kde hledat důvod? Pravděpodobně v přesném vystižení dobové atmosféry, konkrétně kombinaci dokumentárních obrazových i zvukových vsuvek s prostým popisem lidské mentality (aneb, stačí jeden další element v domě a o napětí a jakési dobrodružství je postaráno). Závěr nás po příjemně stráveném čase lehce zavane smutkem s přirozeně se nabízející otázkou "jak to asi bylo dál?". Z toho, co však vím, bych případné pokračování ale znát nechtěl. 90% (09.03.2021)

Na pozadí historického dramatu (Hitlerova návštěva Říma) se odehrává drama soukromé: jednodenní setkání udřené a opovrhované ženy v domácnosti s přejemnělým intelektuálem. Setkání je to prchavé a s předzvěstí pro oba, kvůli fašismu i válce, že se jejich už tak nelehká situace ještě zhorší. Teď se však ve slavnostní den Itálie zamilovala do Hitlera a Antoinetta do Gabriela, kteří se oba z různých důvodů chtějí vytrhnout ze své obvyklé trudné reality. ____ To, na co se díváme, je velmi civilně a pietně podané osudové setkání, které můžeme pozorovat téměř v reálném čase. Přesto si divákovu pozornost udrží, protože: skvělá Sofie, skvělý Marcello, výborně vygradované vyprávění. A odpudivá domovnice taky ujde. ____ Jen jsem fakt nepochopila, jak to bylo s tou její gramotností. SHRNUTÍ:  Někdy jsi v pasti okolností. (17.10.2022)

Vynikající film o osudovém sblížení dvou nešťastných lidí. Nešťastných ve své osamělosti na pozadí společenského a lidského pokrytectví, které těží ze strachu a lží mocenských ambicí fašistického režimu, který přikazuje, jen aby mohlo pár vyvolených začít uskutečňovat své zvrácené choutky o blahu lidstva. Každému je přidělena role a běda tomu, kdo se jí nechce, nebo nemůže podřídit. Ale i když je to zrůdné zobrazení fašistického režimu, tak nejde ani tak o ten režim, neboť snad za každého režimu bude někdo utiskován a všichni tlačeni do rolí, které sice přijímají, ale jen z toho důvodu, že jsou k tomu donuceni. Stále se setkáváme s xenofobními názory, které jsou uměle vyvolávány a stupňovány štvavou propagandou, do které se z neznalosti a ze strachu většinou zapojuje široká vrstva veřejnosti. Neboť odlišnosti nás děsí a jejich odmítnutím se prohlubuje vnitřní integrita těch, kteří šlapají spokojeně v davu. Nebo snad masturbace způsobuje oslepnutí? Tak to by na Zemi byli skoro všichni slepí. I když jsou, ne fyzicky, ale duševně ve své omezené schopnosti chápat ty druhé. Antonietta (skvělá Sophia Loren) je typickou ženou, která přijala roli manželky a matky, má se starat o domácnost, vychovávat pokud možno vojáky, smířit se s přezíravostí, neupřípností a hulvátstvím svého manžela a ještě ke všemu být nadšená z toho, jak je ten stát tak skvělý a báječný, když ji donutil k této roli. V ní je nešťastná, očekávájí se od ní jen povinnosti, ale žádné uznání. Může jen snít o pohlazení a tak není divu, že se vrhne na Gabriela (výborný Marcello Mastroianni), který je na ní vlídný. Gabriele má smůlu, že je homosexuál. A i když se snaží vše maskovat, je odhalen, popliván a odstraněn na bezpečné místo, kde nebude vadit ve skvělém rozvoji lidského společenství, které bylo tak ambiciózní, až pohltilo samo sebe ve své kruté aroganci. Ona se těší, že snad našla konečně někoho, kdo dokáže ocenit její prosté kvality, on tuší svůj nevyhnutelný osud, který mu naplní ochotně věrní obyvatelé, kteří snad doufají, že z toho něco kápne, či slepě věří v oprávněné potírání všeho cizího, všeho z čeho máme strach, všeho, co by nás snad mohlo v budoucnu ohrozit. Lidský život a schonost si navzájem ubližovat zřejmě lidem zůstane napořád. Bohužel však vždy z důvodů mocenských ambicí jednotlivců. Je to smutně nádherný film, který odhaluje lidskou omezenost ve své nahotě. (04.05.2010)

V pomerne dosť rozsiahlom, bytovom komplexe to najskôr vyzerá tak, že sa takmer nadobro vyprázdnil, keďže sa skoro všetci jeho obyvatelia premiestnili na "prehliadku" do Ríma, ktorú organizuje sám Duce, kam si vlastne pozval nielen samotného Führera, ale samozrejme aj jeho ďalších, vplyvných kumpánov, medzi ktorých sa napríklad zaraďuje i taký (budúci) šéf Luftwaffe, Hermann Göring. Skrátka, schyľuje sa k veľkej udalosti, keď Hitler dňa 6. mája 1938, navštevuje práve toto „večné mesto”, čo priam najideálnejšie v tomto ponímaní priamo zaznamenávajú, hneď z kraja úvodné, archívne zábery, do čoho sa postupne vkomponuje, vskutku brilantná sekvencia z bytu okolo šarmantnej žienky domácej, Antonietty Tiberiovej, ktorá musí najprv pobudiť všetkých svojich šesť detí, nakoniec i svojho manžela-zanieteného fašistu, aby ich vystrojila na túto, naprosto nevídanú a neslýchanú slávnosť, pričom sa následne, snáď automaticky, zaradia do zapáleného davu, kráčajúc rovno do centra mesta. Okrem spomínanej Antonietty, ktorá sa očividne stará iba o domácnosť, ako nejaká slúžka, tak som si k tomu ešte všimol i to, že úprimná domovníčka a nejaký záhadný chlapík, ktorý sa volá Gabriele, ostali trčať doma. Možno si dokonca povedali, že im úplne postačí počúvať rozhlas, nakoľko ani nemusia vystrčiť päty z domu? Počas niekoľkých hodín sa z reprákov neustále ozýva priamy prenos z tejto exkluzívnej návštevy, čiže my diváci sme na tom podobne, ako naše postavy. / Teraz ostáva pomyslieť už len na to, ako sa Sophia Lorenová s Marcellom Mastroiannim vlastne po "prvýkrát stretne", teda aký, konkrétne zvláštny súbeh niekoľkých  okolností, sa o to v tomto, mimochodom, mimoriadne zvláštnom dni postaral? Dalo by sa taktiež podotknúť, že keď sa tak už aj stane, tak sa zvyčajne z tohto prostredia vôbec nepohnem, t.j. maximálne "pendlujem" medzi dvomi kvartýrmi, chodím po schodisku, alebo tiež najzaujímavejšie scény pozorujem na streche. Tam nastane i zlomová informácia, ktorú divák tak trochu predsa už dávnejšie vytušil. Vrátim sa ale ešte o kúsok naspäť, predchádzala tomu akási náhoda, alebo náhody proste ani nejestvujú, a všetko sa tak malo stať? \ Pre malú zaujímavosť by som doplnil, že dcéru Mariu Luisu si zahrala skutočná vnučka Duceho, čiže Alessandra Mussoliniová, čiže tým pádom sa režisér Ettore Scola, vari zaslúžil o väčšiu autenticitu? / Snímok je predovšetkým určený viacej vnímavejšiemu publiku. (12.10.2022)