Kvílení

Jazzem to začíná, jazzem to končí. První záběry přicházejí s údernou hlasitou melodií, závěr provázejí táhlé tóny, ve kterých atmosféra filmu doznívá uvnitř nás. Ano, jazz atmosféru uvádí, zachovává, přenáší, vytváří, uvolňuje i stísňuje. A právě o té atmosféře jsou Ginsbergovy básně i snímek Kvílení. Z celého srdce jsem nenáviděla ty 'chytré pány' (a paní) u soudu, co se tváří, že rozumí literatuře, že vědí, co znamená 'přínosná' literatura, že chápou Ginsbergův život a že na něj i na jeho díla mohou uplatňovat jakási umělá pravidla. Ale i celý tento soud je součástí atmosféry celého Ginsbergova světa, tak, jako jeho verše na pozadí snímků z jeho doby, více či méně autentických fotek, jeho vzpomínky a pokus pomocí animace proniknout do jeho myšlenek. Do myšlenek, mozku, těla...stejně jako mezi struny klavíru. Toho, který tvoří tóny se stejnou lehkostí jako Ginsberg vpíjí své verše do našich pocitů. (23.06.2011)

Kdybych tento film viděl v devatenácti, kdy jsem četl Howl a ujížděl na románech Kerouaca a všem, co se týkalo Beat Generation, tak bych asi hodnotil pěti hvězdama. Oceňuji velmi dobrý herecký výkon Jamese Franca, obzvláště v pasážích, kde v klubu čte Howl, scény ze soudního přelíčení a suchého konzervativního žalobbce Davida Strathaima. Animované sekvence korespondujícíc s básni táké nebyly špatné. Moc mě nebavilo to interview a flashbacky, které se tím prolínaly. (30.01.2021)

Máme tu první čtení titulní básně autorem, stejným hlasem (samozřejmě s odlišnou intonací) podbarvenou animovanou podobu, soudní líčení s vydavatelem obviněným z šíření obscénní literatury, dva roky později uskutečněný rozhovor s autorem básně a ve formě flashbacků vizualizované jeho vzpomínky. Vše samo o sobě perfektní (hlavně animace a výkon Jamese Franca jsou špičkové), ale střídání těchto pasáží se spíš ruší než umocňuje. Nemá to rytmus té básně ani její buřičství. Vznikl film o literárním dílu, ale jakoby k němu autoři nenašli klíč. (07.02.2011)

Film je složen ze tří částí, které se navzájem prolínají: 1) Soud, ohledně knihy "Kvílení" (kromě toho, že je celá část jasně černobílá v podání postav - tak navíc působí dojmem, jako by tvůrci filmu potřebovali posvěcení soudu, že kniha má literární hodnotu) 2) animace, ilustrující samotnou báseň (velmi zvrhlé - protože nejen, že je velmi levně vypadající - tak samotný nápad takto ilustrovat poezii je podle mě absurdní) a 3) rozhovor s Allenem Ginsbergem, jediná část, která je trochu zajímává, ale u ní se nelze zbavit pocitu, že člověk, který by hledal tyto informace, tak si je spíše dohledá v psané podobě, než ve filmové, kde je navíc autor ztvárněn hollywoodským hercem. (11.07.2010)

(Mezipatra 2010) Režiséři Rob Epstein a Jeffrey Friedman KVÍLENÍM debutovali na poli narativního fikčního filmu, ačkoliv se zařazením biografického dramatu o díle (!) básníka Allena Ginsberga to není jednoduché. Snímek se totiž svým formálním zpracováním odklání od podoby valné většiny schematických biografií umělců za poslední víc jak dekádu tím, že na místo zájmu o samotnou osobu se zaměřuje na dílo ve čtyřech vypravěčských rovinách, které jsou stylisticky nesourodé. Sledujeme (1) archivně-dokumentárně se tvářící, přesto rekonstruované a hrané pasáže předčítání básně před diváky a osobní výjevy z života představitele beatnické generace, (2) rozhovor se samotným Ginsbergem, (3) vizualizovanou podobu titulního Kvílení v podobě animovaných pasáží a (4) soud z r. 1957, kdy kniha (nikoliv její spisovatel!) stanula před soudem pro údajné pohoršování dobrých mravů._____ Počin, který by se dal nejlépe přirovnat k filmu jiného queer autora, Haynesově BEZE MĚ: ŠEST TVÁŘÍ BOBA DYLANA, je formálně pozoruhodný a vytváří si alibi na to, aby byl neprůstřelný jakoukoliv možnou kritikou. Pokud se totiž nebudeme zaměřovat na to, nakolik se výsledná podoba odlišuje od dalších děl v rámci žánru biografie, ale podíváme se, co je nám říkáno a jak, vyvstává určitý rozpor. Z plátna se na nás totiž valí řada truismů, s kterými dost dobře nejde nesouhlasit (právo na svobodu slova a vyjádření umělce) a které jsou pro jistotu pro pomalejší diváky v závěru vyřčeny nahlas, zatímco se nezapřou umělecké ambice tvůrců. Umění – alespoň to opravdové – má ovšem přinášet nový pohled na svět a věřit v inteligenci diváka, který je schopný interpretovat předkládané obrazy a slova. Další rozpor nastává, když přihlédneme ke kontroverzní povaze knihy, o které se vypráví v nekontroverzním filmu, jenž cokoliv pobuřujícího vypustí (orální sex) či přeskočí anebo zjemní v podobě animovaných pasáží. Nemáte-li ale za to, že o radikálních věcech je nutné vyprávět radikálně, pravděpodobně nebudete mít s animovanou částí problém, i když nedosahuje nápaditosti a působivosti těch v PINK FLOYD: THE WALL. (04.12.2010)