Zloděj dětí

Stáří lidé jsou všude, zabrali místo dětem. Francouzi, kteří se odmítají rozmnožovat, mě odpuzují. Hlavní hrdina, argentinský veterán a hrdina Bigua, krade po Paříži děti; zdaleka nejen ty chudé, jak tvrdí oficiální text distributora. Divák odchovaný novinovými příběhy o zvrhlících, jejich sklepních schovkách a nekalých pedofilních rejdech ve mně dlouho čekal, že Mastroianniho hrdina odhalí chlípnou tvář. Titul a expozice k předčasným interpretacím jen svádí. Místo toho film kráčí docela neobvyklými snovými cestami, odkazujíc na složitost a sílu rodinných vztahů (ať už je tím společenstvím cokoliv), udivuje zvláštním soundtrackem Lluíse Llacha, obestírá se těžce melancholickou atmosférou, podobnou té z některým filmům Carlose Saury; zvláštní spřízněnost zdůrazňuje i mně nečitelný politický podtext příběhu. Surreálnost snímku podtrhují noční a snové scény (Bigua opakovaně strašený vizí ujíždějícího kočárku z Křižníku Potěmkin). Kromě jiného je film připomínkou nenahraditelného Mastroianniho talentu: Nenapadá mě nikdo jiný, schopný podat zloděje dětí tak, aby divák přál zdar jeho krajně podezřelému počínání. Film, který nebylo pohodlné sledovat, ale k němuž jsme se bezděky v myšlenkách nějaký čas vracel. Nemusíš se bát, mě táta taky ukradl. (10.03.2018)

Zloděj dětí není masově stravitelný pro diváky spotřební společnosti. Je to především podobenství a poetická metafora a impresionistické vyjádření pocitů na základě osobních zkušeností autora literární předlohy Julese Supervielleho. Režisér Christian de Chalonge protichůdné nálady originálně převedl do vytříbených obrazových kompozicí, kde je veškerá hloubka prostředí vnitřního světa zachycena v detailech, světle, gestech, postojích a výrazech. Bodavé pocity ze smutku, osamělosti a vydědění jsou propleteny s nadějí, láskou a vírou v rozpolcené směsici nejednoznačného vnímání běhu světu, ve kterém se přizpůsobivě upínáme k ideálům dědictví i nového života. Hlavní postavou alegorického příběhu je argentinský plukovník Bigua (vynikající Marcello Mastroianni) v nuceném pařížském exilu. A láska k vlasti se mísí s láskou k novému domovu v pestrobarevné koláži rozpolcenosti smutku a štěstí, kdy schopnost adaptability k novým podmínkám je stěžejní ve své víře a nové naději na budoucnost. Novou a šťastnější. Nic není bez bolesti, ani zrození nového života. Hlavní ženskou postavou je plukovníkova manželka Desposoria (pozoruhodná Ángela Molina) v alegorickém ztvárnění násilně zpřetrhaných kořenů a zplundrované země. Zajímavou postavou je iluzionista a provozovatel dětského divadla Armand (dobrý Michel Piccoli), s nevyhnutelně pragmatickými kroky ve jménu lepší budoucnosti. Poslední výraznou postavou je Armandova dcera Gabrielle (velmi zajímavá Virginie Ledoyen) v alegorickém obraze nového domova a budoucnosti. Z dalších rolí: rozhozená Antoinova chůva Rose (Nada Strancar), šokovaná Antoinova matka (Cécile Pallas), nejstarší a nejrozpolcenější z dětí Joseph (zajímavý Loïc Even), či poslední unesený Antoine (Caspar Salmon). Ve filmu není důležitá dějová linka, důležité jsou body, postavy, obrazy pocitů zloby a smutku z osudů vyděděnosti, adopce, ztráty, víry a naděje. Je to jedinečné zachycení rozporuplných vnitřních proudů jedince. (01.01.2017)

Film, který nabourává některé zažité předsudky o rodině. Neříkám tím, že je normální krást děti rodičům. Na tenhle film se nelze dívat jinak než s nadhledem. Ale odnesete si vskutku dost, včetně oděských schodů :) S Marcello Mastroiannim tenhle film stojí a padá. Prakticky "nesleze z plátna". A hraje vskutku výjimečně. Ale i ostatní figury jsou krásné: plukovníkova žena, komediant, jeho parta i jeho dcera. A především děti. O nich ten film je a bez nich by to byl už opravdu nesmysl. (07.01.2008)

Trochu úchylné téma...ale aspoň to skončilo dobře, bála jsem se, že to dopadne nějak zle. (04.03.2009)

Těžko zařaditelný poetický snímek, který se opírá o výborné herecké obsazení v čele s Marcellem Mastoiannim a Michelem Piccolim. Příběh o nenaplněné touze po rodičovství, která si našla únikový ventil v podobě únosu malých dětí argentickým vyhnancem žijícím v Paříži v relativně luxusní emigraci. Film je silný kamerou a poetizujícími obrazy, především z prostředí fantaskního divadla kouzelníka a kabaretiéra ztvárněného Michelem Piccolim. Tyto scény připomínají stařičké Mollierovy snímky. Je to film plný bizarních lidských vztahů a vášní s nejednoznačným morálním poselstvím. Důležitou roli hrají i snové představy, kdy některé scény parodují Ejzenštejnův Křižník Potěmkin. Celkový dojem: 65 %. (09.04.2008)