Zmizení

Nedávno, když jsem prožíval jedno z těch trpělivých odpolední, rozhodl jsem se pozorovat šukání šneků. Začalo to dvouhodinovým sprintem na osmdesát cenťáků, kdy ten nadrženější honil toho chudáka, kterého ten den zrovna bolela hlava. Kanec byl ale rychlejší, u pankejtu jej po strhujícím běhu dostihl a začal z něj asi tak hodinu vášnivě strhávat ulitu, protože dostal chuť na misionáře. Když zjistil, že ji má přirostlou, nevrle to vzdal, a vrhl se na to pěkně po šnečím. Dalo mu to ovšem fušku, než toho druhého ukecal, aby nedělal drahoty jako slečinka a postavil se na ocas. Po další hodině ho zlomil a oba se do toho s lascivně vyvalenýma očima na šťopkách naprudko dali. Ten nadrženec ovšem jen tak frajeřil a sliboval, za další dvě hodiny pouze dvakrát prudce a freneticky přirazil, oběť dlouze a táhle hekla, znechuceně zatáhla bulvy a odplazila se hledat nějakého pořádného obšousta, co by ji dorazil. Seběhlo se to všechno tak strašně rychle, že mi u toho porostly nehty snad jen o tři milimetry. To po téhle zabijácké nudě jsem se probral s třídenním strništěm a vlasy po pás, přičemž vím jistě, že jsem to pouštěl hladce oholen a plešat! Takže ti z vás, kteří xmrti rádi štrykují třímetrové, růžové šály nebo milují kontinuálně sledovat, jak jim v obýváku roste fíkus, ať si to tady klidně nadhodnocují, avšak já to strhující tempo a přiblblou pointu prostě nedával, a tak to s klidným svědomím odstřelím, i když Volverín konečně prokázal, že když zrovna nemá adamantiovou pedikůru, je z něj docela slušný ochotník. Škoda, že si k tomu herectví vybral zrovna takovouhle užvaněnou sračku. (19.10.2013)

Mimořádně povedené drama, které mi prokázalo důležitost dodržování presumpce neviny a neradovat se hned z mučení záporného slizouna. Neboť díky spletitosti příběhu, může být v závěru vše úplně jinak, než se na první pohled zdá. Plusové body za atmosféru, která je velice napínavá, místy skoro až mrazivá a k tomu naprosto dokonalé herecké výkony v pomyslném popředí suverénního detektiva Lokiho. Až jsem byl sám udiven, že zde herecky zaválel mnohem lépe a rozhodně mi byl sympatičtější než herec z mé TOP 10. Otevřený závěr byl poměrně uspokojivý a nasměrován spíše optimisticky. Přesto tento film úplně nepatří do kategorie, kterou bych aktivně vyhledával a mé celkové pocity mírně zneváží veškeré filmové kvality na slabší čtyři hvězdy. K tomu zde ještě poměrně silne figuroval fakt, že jsem byl mnohem spokojenějí s podobným filmem ze stejného roku (Zmizelá) a také nadšení velmi rychle opadne u druheho shlédnutí. 75% (19.11.2021)

Mě to sedlo. Ještě dlouhou dobu po odchodu z kina jsem měl tísnivý pocit. Přece jenom skoro každej v tomhle filmu je pervert. Líbila se mi ta změna, kdy se ze zdravě odhodlaného slušného chlapa Hugh Jackmana stává stále větší a větší násilník. Zahrál to skvěle a úplně je z něj cítit jeho únava. Neustále mrkající Jake Gyllenhaal byl taky dobrej. Největší kompliment patří ale režii, protože to byl prostě fakt nervák. Už dlouho jsem nebyl u filmu takhle napjatý. (Nyní bude spoiler.) Jedinou výtku mám k přítomnosti toho druhého perverta, co si ustřelil hlavu. Jelikož vlastně neměl s únosy žádnou spojitost a na to jaký prostor mu byl dán pak zmizel ze scény velmi rychle. Byl to prostě takovej instatní, z prstu vycucaný, pervert pro doplnění tajemna. (10.11.2013)

Villeneuve vždycky nejezdil jen ve formuli a Jackman si taky vždycky nehrál na zvlčelýho Fredy Krugera s pejzy. Věděl jsem, že ten Kanaďan umí, ale zároveň jsem taky nečekal, že by snad Prisoners odvyprávěl nějak tendenčně, na efekt. V prvé řadě? Zmizení není strhující film, vyprávění je striktní, nevybočuje, neuhýbá z veskrze autentické linky. Je chladný, pomalý a neustále po vás něco chce, abyste se vcítili do zoufalství, abyste tápali, byli empatičtí k zápletce. V duhé řadě? Kamera! Roger Deakins drží obrazové prostředky čistě a syrově, velmi jednoduše se topí v táhlých záběrech, netlačí na pilu. A v třetí řadě? Hudba! Jen málokterý abstraktně ambientní sountrack dokáže fungovat nezávisle na filmu a zároveň přenášet svrchovaně filmový dojem tak, jak se to povedlo Jóhannu Jóhannssonovi. A dál? Už po půl hodině mi z Gyllenhaalova tiku tikalo, přesto u mě Hugha přehrával, držel v šachu a spolu se slušným scénářem udržel v šachu i celou pointu. Pointu, která si díky roztříštění příběhu mezi dvě hlavní a co chvíli jediné postavy, dokázala uchovat moment překvapení. Ne, tady už dávno nejsme v dobách The Silence of the Lambs, aby se rozhřešení stalo nadčasovým, aby to nemělo žádný mouchy a divák se chtěl, potřeboval vracet. Přesto jsou Prisoners somatickou kriminálkou, která není úplně tím, co byste od současný podoby žánru čekali, ale ani tím, čím by vlastně mohla (a měla) být. Ve Ztracených se ztratilo pár nedostatků, ale já se v nich s dojmem našel, rozvážně, uvážlivě, za [final rate: 80%] (22.02.2014)

Našiel ho? Nenašiel ho? Podľa mňa je to z pískajúceho konca jasné, ale kto nemá čo robiť, nech nad tým premýšľa ďalej. Nemám príliš v láske Hugha Jackmana, ale toto zvládol na úrovni a vynikajúco mu sekunduje brutálne žmurkajúci Jake Gyllenhaal, ktoré naopak v láske mám vcelku dosť, hoci nie vždy je super. Tu ale je a ak máte radi postavy drsných fízlov, ktorí ale majú srdce na správnom mieste a nestratili ho ani dlhoročnou praxou v odhaľovaní špinavých zločinov, zamilujete si ho. Výborní sú ale plus mínus všetci, výprava ai atmosféra sú až desivo pochmúrne a hororové, odhalenie "únoscu" je príjemne nečakané a film ponúka viacero riadne hardcore scén. (04.01.2017)