Hikaru No Go: New Year Special
Recenze (6)
Hikaru no go bol výborný seriál a o jeho kvalitách som sa už celkom stručne rozpísal v svojom komentári. Napriek ním a napriek tomu, že jeho silnejšie momenty (ktorých bolo už v pomere nespočetnekrát viac ako tých slabších) by si bez pochýb zaslúžili päť hviezd, som mu však dal len štyri hviezdy. Môj dôvod je prostý - aj keď boli posledné epizódy dobré, boli taktiež aj sklamaním. Po celý čas som si sľuboval toľko skvelých zápasov a aj sa na žiaden z nich vyložene nezabudlo, keď už naň prišlo, nebolo to totižto až tak super. Kde bol napríklad ten veľkolepý záverečný súboj medzi dvoma hlavnými protagonistami? Samozrejme, ten súboj sa uskutočnil, ale... nechceli sme toho viac? Kde bol Božský ťah? Kde bol súboj s Kuwabarou a novou vlnou? A nakoniec prišlo toto pokračovanie. Znovu výborné, znovu s napínavými súbojmi a očakávanými stretmi. Avšak je to plnohodnotný koniec? Nechýba tomu niečo? Nechýba tam ten turnaj? A potom mi to došlo. Nepočuli sme tieto otázky už niekedy predtým? Nepokladali sme si ich náhodou sami, v súvislosti s našim životom? "Chcel som za ňou prísť, ale už je neskoro", "Chcel som sa s ním utkať, ale nejako to nevyšlo". Možno to tak ani nevyzerá (a možno to tak ani nie je, len nad vecami premýšľam viac než by som mal a tak som si vytvoril svoje vlastné opodstatnenie, ktoré so seriálom nemusí mať nič spoločné), ale Hikaru no go je psychologicky o dosť vyspelejšie dielo, než sa na prvý pohľad zdá. Keď sa na to pozriem spätne, svoju myšlienku nám naznačil už skôr, vo chvíli, ktorú niektorí ľudia považovali za nudnejšiu a zbytočnejšiu (teda po zmiznutí jednej z postáv). Cesty osudu sú skrátka nevyspytateľné. Občas napríklad zvykneme veci brať na ľahkú váhu, no niečo sa stane (napríklad jedna z postáv zmizne) a my si prajeme to vrátiť späť. Občas sa napríklad stane niečo inak, než chceme, no už s tým nič nespravíme a občas sa v živote dostaneme na také cesty, na ktoré sme ani nikdy predtým nepomysleli, že tam pôjdeme. A občas si uvedomíme, že už je neskoro. Avšak dôležité je si na tej ceste poradiť najlepšie ako môžeme. A musím povedať, že Hikaru si na tej ceste viedol viac než poctivo. 85% ()
Když dokoukám nějaký seriál, velice často jsem smutný, že již dál nepokračuje. Tenhle speciál mou lítost pouze o hodinku a dvacet minut oddálil. Sice to nemá nějak výrazně ukončený děj, ale neva. Kvůli ději jsem se na to ani tolik nedíval. Speciál je v podstatě to samé jako seriál a pořád je na něm jasně vidět rozdíl mezi západní a východní kulturou. U nás se tvrdě myslí na dosáhnutí cíle, zatímco v Asii jde o způsob jeho dosáhnutí. Tady ani člověk nemusí vidět nějaké vyvrcholení partie, ve kterém by hlavní hrdina slavně vyhrál, nebo byl pokořen a musel odejít, ale bohatě stačí vidět, že hraje dobře a ostatní si to uvědomují. Schválně vymyslete jediný americký sportovní film, který by nebyl zakončený ve finále nějakého turnaje. Hikaru no go je schopné něco takového klidně vypustit. Mimochodem začínám uvažovat, jestli není úchylné sledovat zajímavý život někoho jiného a užívat si ho. V tomhle případě tvrdě makajícího hráče go. Divák nemusí absolvovat ty hodiny tréninku a prakticky jen sklízí ovoce. ()
Přímé pokračování seriálu, které bohužel pořád ještě nepokrývá všechen materiál předlohy (a kvůli tomu nemá až tak uzavřený konec)... Chtělo by to ještě pár dalších podobných speciálů. Ale jinak je to na úrovni seriálu. ()
100% viz hodnocení serálu ()
Tohle neberu jako bonus. Spíš jako uzavření seriálu. Ne že by bez tohodle dílu neměl smysl, ale s ním má smysl mnohem hlubší. Nutí mě to přemýšlet: Jak to, že já ve svém věku nacházím odpovědi na životní otázky v něčem, na co v Japonsku koukají děti ve školce? O čem to vypovídá? (he he...) Před Japonci opravdu smekám. My evropani totiž stále vedeme války, ve kterých není vítězů. Japonci ale našli způsob, jak vést souboje, ve kterých není poražených... A jak mi tenhle seriál pomohl pochopit, není to jen o Go. ()