Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Hořká komedie režiséra Ondřeje Trojana Občanský průkaz na motivy stejnojmenné knihy Petra Šabacha sleduje osudy čtveřice dospívajících mladíků, jejich přátel, lásek a rodičů od okamžiku, kdy v patnácti letech dostanou občanský průkaz, až do chvíle, kdy se v osmnácti snaží uniknout vojně a pokoušejí se získat modrou knížku. Petr, Aleš, Popelka a Míťa dospívají v sedmdesátých letech, v době, kdy vyjít na ulici bez občanského průkazu znamenalo koledovat si o průšvih, a kdy povinná vojenská služba byla pro mnohé tím největším strašákem. Každý po svém i společně se snaží neztratit v totalitním státě zdravý rozum a smysl pro humor, ale také nezadat si s režimem. Prožívají řadu epizod, některé jsou úsměvné s nádechem absurdní grotesky, jiné dramatické a fatální. Občanský průkaz vypráví o tom zvláštním životním období, kdy dětství zvolna přechází v dospělost, a tahle cesta v každé době vede skrz bourání konformismu a rodičovských ideálů, revoltu vůči společnosti, hledání a nalézání sebeúcty. (Magic Box)

(více)

Videa (2)

Trailer

Recenze (1 549)

Aluska88 

všechny recenze uživatele

Se snímky jako je Občanský průkaz, ve mně vždy svitne malá naděje, že přece jen ještě stále, při mizerném stavu naší kinematografie, existují poctivé a kvalitní kousky opravdové filmařiny. Ústřední čtveřice hochů je skvěle typově vybrána, mě zaujal především Matouš Vrba. Z počátku mě sice trochu tahala za uši mluva ústředního hrdiny, který celý příběh vypráví a přišla mi docela amatérská, stejně jako některé dialogy mezi kluky. Postupem děje jsem si na to zvykla a ke konci mi to už vůbec nevadilo. Pak jsem si všimla, že ani jeden z nich nemá s herectvím žádné zkušenosti a zřejmě ani žádný vztah k filmu jako takovému. Myslím, že vzhledem k tomuto faktu byly jejich výkony velmi slušné i přirozené. A takovou čtyřku neznámých tváří vždy ve filmu uvidím raději, než většinu současných českých, mladých a provařených tváří. ()

gudaulin 

všechny recenze uživatele

Hodnocení Občanského průkazu má pro mě dvě roviny. Ta první - forma - mi přijde hodně průměrná, ať už z hlediska hereckých výkonů nebo roztříštěného scénáře či použité úrovně humoru. Nesdílím nadšení mnohých ohledně výkonu party kluků v hlavních rolích, schází jim charisma i herecký talent. Taková Věra Plívová Šimková sice nebyla žádná hvězda režie, ale její filmy fungovaly díky jejímu talentu pro výběr dětských představitelů, ze kterých dokázala dělat hvězdy jednu za druhou. A jestli se dá o seriálu Bylo nás pět říct, že je jeden z nejlepších v historii ČT, pak je to právě díky výbornému castingu a skvělým dětským hercům. Totéž platí v případě Občanského průkazu i o hercích v dospělých rolích. Srovnejte si herečky Aňu Geislerovou a Simonu Stašovou v rolích maminek a bude vám jasné, co mám na mysli. Geislerovou bych sice neoznačil za špatnou herečku, ale její hvězdná pozice souvisí spíš s vizáží a působením médií než se špičkovým charakterním herectvím. Občanský průkaz se sice pokouší o typ nostalgické tragikomedie, jako byly například Pelíšky, ale ten typ humoru mi přijde tak nějak násilnější a prvoplánovější. Tzv. reálný socialismus může být vděčný terč humoru nejrůznější úrovně, byl plný absurdity, pokrytectví a hlouposti, ale zdaleka ne takového druhu, aby vysoký policejní důstojník byl analfabet, jak se snaží Ondřej Trojan ve svém filmu předkládat. Tohle a spousta jiného u mě nefungovalo. Ta druhá obsahová rovina filmu je složitější a zaslouží trochu hlubší rozbor. Občanský průkaz řadím do kategorie nepříjemných pozérských filmů, které si na něco hrají a něco předstírají. Při vší úctě k řadě komentářů, které se rozplývají nad tím, jak dobře film zachycuje životní styl a atmosféru 70. let, takhle to prostě nebylo a s vědomím určité nadsázky a provokativnosti si ho dovolím označit za stejně pravdivý jako Okres na severu. Ten totiž taky představuje pravdu těch zatrpklých stárnoucích a umírajících členů KSČM, kteří si pamatují 70. léta právě takhle. Československo 70. let totiž nebyla žádná brutální diktatura, která by stála na tancích a vojácích Sovětského svazu. Sovětští vojáci totiž zůstávali v kasárnách a z řady dobrých důvodů jim bylo všemožně bráněno v kontaktu s místními obyvateli a místní kulturou. Normalizaci prováděli čechoslováci, fungování režimu zajišťovali místní a jeho charakter určovalo chování místních obyvatel. Jde tu o to, jaký měl systém skutečnou podporu a jestlli tady bylo skutečně 15 milionů trpících obětí, jak o sobě tvrdili nadšení občané po Listopadu 89. Systém znormalizovaného Československa totiž nestál na pendrecích, jak by snad mohlo divákům Občanského průkazu připadat, ty se používaly opravdu výjimečně, stál spíš na pragmatismu, předstírání, drobných výhodách, konformismu a zbabělosti. Byly tady miliony těch, kteří sice systémem, jeho nejvyššími představiteli a oficiální ideologií hluboce opovrhovali, ale zároveň ochotně využívali všech výhod, které režim přinášel a poskytoval. Ať už šlo o mizernou pracovní morálku, o nejrůznější drobnou "privatizaci majetku v socialistickém vlastnictví", o systém protislužeb, známých, klientelismu, o nesporné sociální výhody v podobě tzv. gulášového socialismu apod. Byl tady sice smrádek, ale zároveň klídek. Člověk měl jistotu, že za 20 let bude pořád na svém místě a jeho život bude stabilizovaný. Kdyby bylo Československo otevřené světu, už o hezkých pár let dřív by muselo řešit útlum řady průmyslových odvětví, zavírání šachet, vyrovnávat se s ropnými krizemi apod. Systém zároveň poskytoval jednu obrovskou výhodu - absenci vlastní odpovědnosti. O které jiné zemi by se dalo říct, že její vůdci a instituce byli cílem těch nejkrutějších žertů a zároveň kde jinde byl takový klid bez stávek, demonstrací, nejrůznějších občanských protestů apod. Československo představovalo jednu z nejstabilnějších měkkých diktatur svého druhu. Jenže postihnout tu šeď, pokrytectví, malost a bezpáteřnost je o něco těžší než ukázat zmlácenou omladinu na nějakém koncertě. V 19. století si vousatí intelektuálové představovali, že pojem o své minulosti budou budoucí generace získávat v muzeích. V 21. století víme, že muzea představují takové hezké pomníčky, které nikoho moc nezajímají, a že pojem o historii získává drtivá většina díky filmům. Občanský průkaz bude považovat generace, která tuhle dobu nezažila, za více méně pravdivou výpověď o té době, i když je jen málo filmů, které bych označil za více zavádějící. A už vůbec tenhle snímek nepředstavuje snahu o nějaké vyrovnání s vlastní minulostí. Neanalyzuje systém, jehož oporou podle Trojana a Šabacha jsou jednoduše policajti nebo kreatury, které jsou jasně identifikovatelné a izolované. Ve skutečnosti a paradoxně největší oběti normalizace byli majitelé průkazek komunistické strany, kteří byli během čistek vyškrtnuti a vyhozeni ze svých funkcí a pracovních pozic. V drtivé většině skončili na dělnických postech, zatímco bezpartijní často ze systému výrazně těžili a využívali např. nedostatkové zboží k obohacování. Celkový dojem z tohohle pokřiveného pohledu na vlastní dějiny: 40 %. () (méně) (více)

Reklama

Hellboy 

všechny recenze uživatele

Podle toho, co jsem zatím stihl přečíst, je film mnohem lepší než knižní předloha. Jo, mě taky hrozně otravují všechny ty zaprděné české filmy zasazené do dob komunismu žejo! Proč jich je sakra tolik?! Vždyť jsou všechny o tom samém! Jenže tenkrát se alespoň mohlo odehrát nějaké opravdové drama, šlo o zdraví, o život. V dnešní době jde o prd. Pokud člověk není Stone a netočí zrovna Wall Street 2. Takže tady jde sice jen o vzpouru a rebelství spolužáků ze základní školy, jenže v roce 1974 mělo slovo vzpoura trochu jiný význam, než dnes. Film samozřejmě nadhazuje takové věčné otázky, jako jestli měl odpor smysl, jestli nebylo lepší žít se sklopenou hlavou... klasika jako v každém druhém českém filmu. Ale překvapivě to Trojan zvládl poměrně přesvědčivě přenést na plátno. Podruhé bych na to nešel, ale to já stejně skoro nikdy:) ()

robbiee 

všechny recenze uživatele

[imdb: 7.6/10] | me: Československý film, ktorý stojí za to. Nejedná sa o kult, ktorý by spôsobil rozruch na našej filmovej scéne, ale je to film, ktorý pobaví a zaujme. Pohľad na vtedajšiu dobu očami vtedajších teenagerov. Veselo aj smutne, jemne aj tvrdo. Herecké výkony hlavnej skupiny síce balansujú väčšinu času nad priepasťou ochotníctva, ale na celkový dojem nemajú negatívny vplyv a film si tak ponecháva svoju tvár. Celkovo: Spokojnosť. ()

Tosim 

všechny recenze uživatele

Sdílím názory Petra Jarchovského a o komunistech si myslím svoje ("Ale přece nejsou či nebyli všichni stejní!" ... Ne, jedni zcela pragmaticky ignorovali hnus a smrt kvůli ideologii a ti druzí přes hnus a smrt jsou či byli tak naivní, že jí věří, nebo hnus a smrt nechtějí vidět) a miluju Petra Šabacha, ale při vší možné úctě, tohle je Jarchovského typický scénář a Šabach je už opravdu dost vyždímaný. Buďto něco podle vlastního námětu anebo přesně podle Šabacha (kniha je syrovější, dává do souvislostí téma policejního státu i se současností a zcela metodicky sleduje spisovatelovo alter ego máničkovských let až po cestu do archivu Stb, aby se dozvěděl, kdo na něj donášel.) Ondřej Trojan se sice mazlí s obrazem a Martin Myšička to vše táhne kupředu (narozdíl od mladých herců, ti jsou vysloveně nijací), ale, znovu a stále, tohle už jsme několikrát viděli. Pelíšky jsou fenomén, Pupendo myšlenku posunulo někam trošku jinam, ale i ten Hřebejk už točí i jinak a pochybuju, že by chtěl dělat to samé. Neurazí, nenadchne. 70%. ()

Galerie (53)

Zajímavosti (48)

  • Když ve filmu Popelka (Matouš Vrba) nabízí Žábovi (Libor Kovář) lahvové pivo, ptá se ho, jestli si dá „samičku, nebo samečka“. Tento fór přidal do dialogu režisér Ondřej Trojan, jelikož sám patří ke generaci, o které film pojednává (režisér je ročník 1959, autor předlohy Petr Šabach pak r. 1951). V té době měla lahvová piva dvě barvy skla, zelenou nebo hnědou. V určitých komunitách pak říkali kluci zeleným lahváčům samičky a hnědým samečci (nebo možná naopak). Tato odpověď přišla přímo od scenáristy filmu Petra Jarchovského na konkrétní dotaz, ten ještě dodal, že jde o lokální (odvozeno od lokality i „lokálu“) humor, možná že sahající do soukromého humoru lidí kolem Divadla Sklep (Braník, Praha 4), kam patřil Ondřej Trojan. (Moname)
  • Ve filmu zazní hrubá nepřesnost, které se dopustí postava učitelky v podání Kristýny Bokové-Liškové, kdy svým žákům sděluje, že Jacques Brel byl francouzský zpěvák. Jacques Brel byl ovšem Belgičan. (claudel)

Reklama

Reklama

Časové pásmo bylo změněno