Občanský průkaz

Občanský průkaz Ondřeje Trojana chce cíleně přijít s nějakým novým, pravdivějším poselstvím o době normalizovaného socialismu u nás. Sám režisér zapojený do značné míry konspirativních kruhů kolem divadla Sklep, stojícího spíše vně než uvnitř oficiálního kulturního dění té doby a zhusta tepajícího neduhy šedé zóny tehdejšího establishmentu, je dobrým vypravěčem podobenství, stejně jako je dobrým pozorovatelem s citem pro detail a symboliku doby a režimu. Právě tak i Petr Šabach, jehož stejnojmennou knihu režisér Trojan zadaptoval. Tady už je ovšem první minusové znaménko filmu - ač Šabach popisuje ve své knize mnohem širší období a obsáhl téměř celé období 70. i 80. let, Ondřej Trojan a hlavně scénárista Petr Jarchovský se rozhodli zpracovat jen výsek, tedy několik málo let v období nejtužší normalizace. Sonda do šedého a bezvýchodného období gulášového socialismu je ovšem přesto ve výsledku zase až příliš smířlivá a pakliže uvážíme, že hlavní hrdinové se rekrutují z pomezí undergroundu a jsou ,,máničkami", tedy nepříteli socialismu a zřízení, je opět smířlivě falešná. Skutečný popis společenského podhoubí a neoficiální kultury i společnosti je, co se týče filmu, podán ve vynikajícím černobílém (tak symbolickém provedení k tehdejší šedavé době) Nikolaově ...a bude hůř a v mrazivých Poutech, Občanský průkaz je bohužel zase jen nostalgicky vyznívající tragikomedií, i když komedií podařenou a skutečně zajímavou. To postižení ryze chlapeckého světa, střetu generací a pubertálního rebelantství (které je vlastní každé době mimo panující režimy), dokonalé postižení hudebně-kulturního rozměru vzdoru proti oficiálně prezentované kultuře a především ona zdařilá determinace života mladého muže, symbolicky ohraničeného dvěma barevně specifikovanými dokumenty - život od červené knihy k modré, od občanského průkazu k obstarání si modré knížky (i názvy bigbítových kapel z té doby jsou plny důkazů - Blue Effect, DG 307...), sám dobře vím, o co šlo, protože jsem též hrdým majitelem onoho ,,modrého efektu", který zachránil člověka před ztrátou dvou roků života, důstojnosti a možná ještě horších věcí... Podobné filmy: Pouta, Pelíšky (26.10.2010)

Svůj soud záměrně formuluji výlučně na zážitku ze zhlédnutí předmětného díla, tj. z OBČANSKÉHO PRŮKAZU jako takového. PRŮKAZ je nesporně filmem generační zkušenosti, generace, která byla příliš mláda na to, aby do svého vědomí integrovala prvky a tradice Pražského jara, a na druhé straně příliš dospělá na vlastní výraznější živé účastenství v počátcích něžného listopadového převratu. Dost přesně ji vystihuje rok narození čtyř protagonistů filmu: 1959. Úzký záběr reality, který jí film vymezuje, je i její výstižnou charakteristikou. Kdybychom hledali jeji předchůdce, nalezneme je ve Škvoreckého prózách typu SEDMIRAMENNÉHO SVÍCNU či NYLONOVÉHO VĚKU. Odsouzena k sice chabě zajištěné, ale přece jen jistotě hmotné existence, žije naplno svou generační virtuální realitou. I ona sdílí postupný rozpad hodnot, v jejichž znamení předlistopadový  režim po 21. srpnu vznikal, s jistotou, kterou si sice neuvědomovala, ale bez které by vůbec její představa protestu nebyla představitelnou ani udržitelnou (jistotou faktu, že teror padesátých let se nebude opakovat). Od generace "zlatých šedesátých" let se odlišuje menším hladem po vzdělání a o poznání větší jednorozměrností svého vnímání světa. PRŮKAZ plně sdílí přednosti i nedostatky časové řady obdobných děl, kterou kdysi, před osmnácti lety, zahájila ŠAKALÍ LÉTA (nejvíc patrné je to na retrospektivní scéně v Masně, kam vtrhne ruská "báryšňa", aby vykoupila zásobu masa - podobná scéna se mohla stát v Bubenči "hanspaulské generace", zatímco parta se schází delší dobu na svazích hlubočepského Žvahova, jak naznačuje i pohled do ne příliš vábného vysvědčení jednoho z protagonistů; navíc první posrpnová léta byla charakterizována relativně velmi solidním zásobováním; podobná scéna by patřila spíše do let 1961-1963, kdy regály byly opravdu "vyholené" a problémem bylo sehnat - do bandasky - mléko a do papíru balené máslo). To nemění nic na tom, že i tak se jedná o dílo v polistopadovém kontextu viditelně nadprůměrné, které nejenže nezápasí se základy filmařského řemesla, ale naopak nabízí celou řadu mimořádně zajímavých a divácky vděčných scén. (11.12.2011)

To poslední co naše kinematografie v současnosti potřebuje je další hořkosladké epizodické komediální drama o přežívání "tehdy před lety" z Jarchovského stáje... Jenže co nadělám, když mám pro tento typ tuzemského mainstreamu prostě slabost. Zvláště když se v Občance právě mix "zábavy s tím vážným" daří míchat zdaleka nejlépe za hodně dlouhou dobu. A kdyby tím defilé skvělých (i skvěle zahraných) postav a jednotlivých scén, provázel i zajímavější hlavní hrdina, tak by spokojenost byla ještě větší. (25.10.2010)

No jo, je to skanzen, který momenty, kdy se mu daří navozovat atmosféru strachu a režimního útlaku, více než vyvažuje libými tóny nostalgie, jakou se (samozřejmě v její falešné podobě) snaží vyvolat i v těch (resp. především v těch), kteří danou dobu neprožili a vnímají ji právě v takové přepísknuté pohlednicové podobě jako sám film - skrze trhlé účesy, tesilky, roláky, bonzáky, esenbáky, Wartburgy a výlety do Jugoslávie. Sálající atmosféra je taky to, co udržuje divákovu pozornost, neboť denníkové vyprávění jemně rozdělené do mnoha epizod něčeho takového schopno není a Občanský průkaz se tak vlastně stává filmem, z něhož je možné odejít půl hodiny před koncem a přitom nebýt o nic ochuzen. Jenže zrovna tenhle skanzen je postavený tak pěkně, že mi v něm spíš chtělo zůstat ještě o něco dýl. (27.10.2010)

A ono to třeba s tím českým filmem nebude zase tak špatné. Film ukazuje dobu kdy bude hůř, kinematografie dává naději že bude líp. Pro mě pravděpodobně český film roku a dost možná i posledních 10 let. Nepamatuju se že by mě nějaký náš snímek od dob Pelíšku takto uzemnil. Právě Pelíšky mi připomínala Občanka celou první polovinu, druhá půlka je již čistokrevné drama. Herci sympatičtí, i nesympatičtí, jak se to vezme. Ondřeji Trojanovi rozhodně doporučuju důvěřovat. (30.10.2010)