Cesta bojovníka

Svatá děsohrůzo! Něco tak otřepaného a dušínovského aby svět pohledal. Lepší kulisy, více dramatičnosti a více podlosti jsou ale tím posledním, co tahle s přehnaným afektem zahraná a melodramatická hromada koňských koblih potřebuje. Potřebuje totiž leda tak lopatu a hlubokou díru, do níž ji pohřbít. Uložit tam, kam patří: do muzea starožitností vedle kolovratu a bronzové sekery. ____ Tím, že hlavní hrdina Yuda protnul koloběh mythu přímkou, po níž směřuje do světa na zkušenou, mythus zrušil. To neměl dělat, protože akční filmy sestávají mnohem víc z konverzaček, z prodlevů a odkladů než ze samotné akce, protože filmaři vědí, že vypustit do oběhu dvouhodinový film s hodinou spektakulární akce by bylo nejen finančně neúnosný, ale i nefunkční co do příběhu, který má za úkol akci obepínat a motivovat. Jednoduchý duševní experiment ukazuje, že nikdo z nás by nezaplatil za sledování Sandry Bullock a Keanu Reevese, kteří sedí na způsob Warhola nehnutě po dvě hodiny v sofa. Všichni máme rádi akci a hvězdy, ale v příběhu, který oboje táhne. Románové a divadelní fikce se vždy vracejí oknem, protože odpovídají hluboce zakořeněné potřebě vyprávět příběhy. Otázka, co je podstatou filmu, by se dala zodpovědět přes moderní varianty spinozismu – strukturalismus a holismus: podstatou kvalitního filmu je celek pojatý jako neměnná substance (struktura), která určuje význam jednotlivých prvků. Zda třeba obřadné přehrabávání se ve vnitřnostech bude kucháním kořistí, věštěním, náboženskou obětí, černomagickým úkonem, medicínskou operací, vědeckým výzkumem, soudní pitvou či uměleckým happeningem, závisí až na dobových a místních konotacích, které určí, co vlastně v posledku z procedury vyvstane. Z téhož důvodu ztroskotali Leterrierovi Titáni, protože kameramanovy dovedné pohlednicové rejdy kladené nazdařbůh za sebe uchlácholí málokoho; tím méně někoho uspokojí listovat albem cizích lidí, kaleidoskopickým obrazem roztříštěného světa, nezná-li život, který skrývá. Struktura (příběh), jíž poměřujeme části (kamera, střih, hudba), jinak řečeno cool vision, která musí předcházet každé cool visual, aby film uspěl, nás konfrontuje s patrně největším paradoxem celých dějin kinematografie, kterým jsou oscarová klání. V nich nikdy nezvítězí v technických a vedlejších kategoriích (masky, hudba, kamera, herecké výkony ap.) film s nezajímavým příběhem. Pochopitelně je to nesmysl a zásadní nedorozumění, protože i takový film může disponovat kvalitou v částech, ovšem akademici ho poměřují strukturou, totiž příběhem a emocemi, které v nich vyvolá, až se člověk nevyhne pokušení oprášit stařičký bonmot: srdce zná důvody, o nichž rozum nic neví. Skutečný problém oscarových klání nevězí v pověstné zaslepenosti akademiků, kteří nerozumí a nemají rádi sci-fi a akorát sebepotvrzují nejortodoxnější hollywoodskou mašinérii, protože jim unikají trendy, ale v něčem úplně jiném: ve strukturalistickém principu kinematografie, v prioritě celku vůči částem. ____ Mohlo by také zaznít, čím ještě je dána kvalita každého filmu, respektive nekvalita tohohle dryáku. Podle mého hlavně scénářem. Když se člověk začte do libovolného scénáře ze IMSDb script databáze či odkudkoli jinud, velmi rychle zjistí, proč existují stovky špatných filmů podle dobrých scénářů, ale jen naprosté minimum dobrých filmů podle špatných scénářů (kupodivu tahle poučka neplatí u převodu z knih, poněvadž ze špatné předlohy se dá pořád udělat dobrý film, kdežto příliš dobrá - složitá, literárně specifická předloha je problematická a její převod nedopadá dobře). A za další je esenciální podmínkou filmové kvality mnohovrstevnatost a vzájemné jištění kvůli slabším článkům, takže když si cokoliv z filmu odendáte, furt toho dost zbude. Jedna chyba, ani druhá není problém, problém je jejich kulminace, jenž nemůže být pokryta. Samozřejmě tahle idea funguje i obráceně a každá další vrstva kvalitu filmu zvyšuje, oslovuje jiné divácké skupiny, nebo stejné divácké skupiny v jiných životních rozpoloženích, viz monumentální a vždy jiný Blade Runner, Občan Kane nebo Andrej Rublev. Tyhle filmy si pokaždé drží svou rovnovážnost, jsou jako korkové zátky, která plavou stejně dobře v bystřince jako v septiku. Merantau Warrior má naopak sklon být dílem poněkud křehkým; jakmile jedna část začne povolovat, všechno přestává dávat smysl. Tato slova by mohla rovněž postačit jako závěrečný epitaf Merantaua. (08.08.2010) (méně) (více)