Somewhere
Somewhere
Odnikiaľ niekam
Režie:
Sofia CoppolaScénář:
Sofia CoppolaKamera:
Harris SavidesHrají:
Stephen Dorff, Elle Fanning, Chris Pontius, Benicio Del Toro, Laura Ramsey, Becky O'Donohue, Alexandr Něvskij, Laura Chiatti, Michelle Monaghan (více)Obsahy(2)
Určitě jste o něm četli v bulváru. Hollywoodské zlatíčko Johnny (Stephen Dorff) bydlí v proslulém hollywoodském hotelu Chateau Marmont. Jeho okolí brázdí v nadupaném Ferrari, a když je zrovna doma, bývá tam s ním dostatek krásných dívek nebo uklidňujících prášků, které mu pomáhají tenhle sladký život zvládnout. Z ničeho nic se jednoho dne přede dveřmi jeho apartmá objeví jedenáctiletá dcera Cleo (Elle Fanning), jediný úspěch jeho jinak velmi nevydařeného manželství. Jejich setkání donutí Johnnyho, aby se ohlédl za svým dosavadním životem a upřímně si odpověděl na otázku, ke které dříve či později dospěje každý. Nešel jsem náhodou po špatné životní cestě? (oficiální text distributora)
(více)Videa (2)
Recenze (289)
Přemýšlím, který z nových (tj. v posledních pár letech natočených) a takzvaných obyčejných filmů na mě zapůsobil tak, jako Odnikud nikam. Ať pátrám, jak pátrám, pořád ne a ne najít snímek, který by byl zdánlivě tak všední a nezajímavý, ale přitom i tak nesmírně pravdivý, hluboký a všeříkající. V Odnikud nikam se moc nemluví, ale řekne se toho víc než dost. Stačí jeden pohled Stephena Dorffa a každému je jasné, co se mu právě honí hlavou. Film nás od samého začátku vtahuje do jeho světa, střídá chvíle „slávy“ i chvíle její odvrácené strany, a když už tak nějak víme, co je tenhle úspěšný herec zač, nastoupí na scénu jeho dcerka (vynikající Elle Fanning). Nevím, čím to bylo, ale přál jsem si, aby s ní mluvil co nejvíce, byl jsem rád za každý náznak toho, že k té malé dívce něco cítí, a po každém třeba jen s trochou zájmu prohozeném slovu jsem si trochu vydechl. A když si hlavní hrdina konečně přiznal (ve dvou jednoduchých větách, ale o to drsněji), co je zač, ulevilo se mi naprosto. Sofia Coppolla má zkrátka neobyčejně šťastnou ruku při výběru témat, s nimiž si navíc dokáže absolutně skvěle poradit... A moment, to mě přivádí k odpovědi na úvodní otázku – poslední takhle na mě působící film se nejspíš jmenoval Ztraceno v překladu. ()
Po dramatickej stránke mi to nesadlo. Námet duševnej prázdnoty a momentu kedy si človek uvedomí, že má všetko no zároveň však nemá nič by sa dal spracovať aj lepšie. Strašne nevýrazné, pocitovo neutrálne, plytké a hlavne odtažité, dokonca tu výraznejšie nevynikol ani vzťah otca s dcérou. Pár momentov sa podarilo, ale celkovo ma to žiaľ nijak neoslnilo, snímku by sa skôr hodil názov Odnikiaľ nikam. Toto filmové spracovanie mi k téme nič nové ani zaujímavé nepovedalo. 50/100 Videné v rámci - Project 52 Films by Woman. ()
Znáte ten nepříjemný pocit, když vás sousedi pozvou na video z dovolené a vy musíte přežít ty nekonečné home video záběry prakticky o ničem a bez pointy? Které na vás nepůsobí už proto, že jste tam nebyli a prostředí je vám zcela cizí? Tak působí nový film Sophie Coppoly. Když ve filmu zazní „Chcete slyšet písničku?“, došlo mi, že podobným stylem je natočen celý film. Díváme se na osamělost slavné hollywoodské hvězdy. Ranní prázdnota na duši. Striptérky. Milostné románky. Fotografování. Tiskovka. Jízdy ve Ferrari. Předávání cen v Itálii, kam letí s dcerou. S dcerou u bazénu. S dcerou u snídaně. Jízdy ve Ferrari. S dcerou ve Vegas. Odvoz dcery na tábor. Ranní prázdnota v duši. Odjezd ve Ferrari, pěší túra. Konec. Zkrátka záběry nahodilé, bez vnitřního směřování, bez pointy, bez sdělení. Nejde ani o pocitovku, protože hlavní hrdina nemá psychologii. Nemá rodiče, nemá přátele, se kterými by šel na pivo, nemá koníčky, nekouká na telku, nechodí na fotbal nebo hokej, nečte knihy, maximálně jezdí ve Ferrari. Čím nás taková postava asi tak může zaujmout? Pozorovat bezdomovce při vybírání popelnice je psychologičtější podívaná. Navíc záběry jsou vždy ze statické kamery a třeba čtyři minuty bez střihu. Auto 4x objede okruh kolem staticky postavené kamery, než zastaví. Holčička cvičí krasobruslařské kousky, natočené opět jako home video, a opět jde o dlouhé záběry prakticky bez střihu, jako když vy sami točíte potomka třeba v bazénu, jak se učí plavat. Ach ano, i scéna plavání v bazénu zde je, tříminutová, statická. Celé je to přesvícené, vysoký jas má navodit ten chlad vnitřního světa hrdiny. Asi to celé mělo být jarmuschovské, ale jeho postavy jsou životné, i když se životem potácejí, mají nějaké cíle, nějakou povahu. A pokud jde o vztah otce a dcery, to mi přijde upřímnější seriál Castle, a ne tohle rádoby umění, které se tak snaží o artovost, až o to víc vyniká povrchnost celé té parády, která si dvě scény navíc ukradla z dřívějšího režisérčina filmu Ztraceno v překladu. ()
Už vidím, jak v tom bude plno lidí hledat (ba co hůř - nacházet) hlubokou studnici moudrosti. Což je naprosto mimo mísu. Somewhere je jednoduchý, docela příjemný, atmosférický - ale po hříchu i poměrně zbytečný film. Ta ostentativně nezávislá forma mě zprvu neskutečně štvala, po chvíli jsem se přinutil si na ni zvyknout, neboť jsem pocítil, že mi Somewhere nestojí za stres. Stephen Dorff hraje sympaticky, ale na Oscara to nevidím. 6/10 ()
Galerie (60)
Photo © Focus Features
Zajímavosti (12)
- Požadavek režisérky na vzhled Johnnyho byl, aby připomínal herce Marlona Branda. Proto nosí klasická trička, ošoupané džíny a pohorky. (Taninaca)
- Součástí soundtracku je skladba Cool Gwen Stefani z jejího debutového sólového alba Love. Angel. Music. Baby. (2004). (NinadeL)
- Film získal "Zlatého Lva" na 67. Benátském mezinárodním festivalu v září roku 2010. (Dines)
Poslední snímek mé oblíbenkyně Sofie Coppolové (která je současně i autorkou scénáře) je přesně takový, jako jeho český název – plyne odnikud nikam. Což je trochu problém, protože on takový být chce, a současně nechce. Aneb natočit film o životní vyprázdněnosti a nudě není jen tak, protože budete vždy narážet na to, aby sama vaše umělecká výpověď nebyla nudná a „vyprázdněná“. Film sleduje krátký životní úsek jakési hollywoodské hvězdy, která je konfrontována se svou životní krizí prostřednictvím profláklého uměleckého prostředku – malého dítěte. Co nám chtějí všechny ty filmy jako Kolja, Cesta, Road to Perdition, Život je krásný, Kid, apod. říci? Je jejich hlavním poselstvím zpráva, že svět dospělých je ve své podstatě zpronevěřením všemu, čemu jsme věřili jako děti, a musí přijít nějaký Malý princ, aby nám řekl, že král je nahý? Proč tak často spisovatelé a filmaři sahají po malém dítěti, jako po ztělesnění nevinnosti, nezkaženého pohledu na svět, a příslibu naděje? Ve filmu Odnikud nikam je oním nevinným tvorečkem 12 letá Elle Fanningová, která má navzdory nízkému věku za sebou už slušnou filmografii. Její rolí je zde bezděčně zasadit semínko pochybnosti do nekonečného proudu flákání hlavního protagonisty, který je ve filmu zobrazen maximálně odpudivě, jak jen to je možné, aby si nad ním typický Čech závistivě uplivl. Drahé auto, kurvy na hotelovém pokoji, rozpadlé manželství, cigára a chlast... Nakolik lze asi v této postavě vysledovat autobiografické styčné body se samotnou režisérkou? Sofie Coppolová mě až doteď bavila tím, jak umělecky zápasila se svým údělem dcery slavného otce, jehož filmy stabilně okupují přední místa ve všech světových žebřících nejlepších filmů všech dob. Že to není lehký úděl a že se s ním celoživotně pere řada dcer slavných otců (u nás např. Tereza Boučková coby dcera celosvětově známého dramatika a spisovatele Pavla Kohouta) lze vysledovat i na tom, že režisérka ve svým dosavadních filmech variuje pořád stejné téma: pocity samoty a nepochopení v současném světě, komunikační vzdálenosti mezi lidmi, nedostatek empatie a porozumění pro druhého - Smrt panen, Ztraceno v překladu, Marie Antoinetta a i Odnikud nikam jsou různými variacemi téhož, a tento prvek opakování je právě dvousečný. Pokud se stále opakujete, vaší výpovědi to přidává na naléhavosti (viz spisovatelé, kteří přežili holocaust a celý život se k této traumatizující vzpomínce ve svých knihách vraceli, u nás např. A. Lustig). Na druhou stranu hrozí, že začnete nudit, a to je přesně případ Odnikud nikam. Osobně tento film vnímám jednak jako nepřesvědčivý, jednak jako prostě jenom nudný (a vlastně i zbytečný, protože totéž jinými slovy už bylo obsaženo v o 4 roky starší Marii Antoinettě z r. 2006, kterou považuji za mírně nedoceněnou). Proč bychom měli soucítit s nějakou hvězdičkou lidového nebe, když je celý současný svět designován tak, abychom k podobným exotům naopak vzhlíželi, a nekriticky je adorovali? Každoroční předávání Oscarů je opulentní přehlídkou podobných lidí, jako je Johnny Marco, kteří živí ohromný zástup lidí, a kterým je ztráta soukromí bohatě vynahrazena vysokými příjmy a aureolou íbrmenšů, jejichž spadlý vlas má stokrát vyšší cenu než polovina majetku Franty Vaňouse z Horní Dolní, který si o těchto celebritách denně čte ve svém oblíbeném bulváru. Ano, pokud je zde mj. hlavním poselstvím to, že i ti slavní to nemají jednoduché (a kdo má?), pak to beru, ale opakuji, že se nedovídám nic nového než staré známé klišé. Minulost ukazuje, že ne každý slavný herec musí život proflákat v sladkém pozlátku své slávy, a řada hollywoodských celebrit časem sekla s filmovou kariérou a životem hýčkané hvězdy, a daly se na pokání cestou Matky Terezy – namátkou mě napadá Audrey Hepburn a její angažmá v UNICEF, nebo třeba Brigitte Bardot a její zasvěcení zbytku života za práva zvířat. Kdo ví, jak by vypadal život Johnnyho Marca za 30 let? Hlavní hrdina mě nechal ledově klidným, a jeho názorový veletoč v závěru filmu byl jedním velkým WTF? momentem. Odnikud nikam je relativně jednoduchý film s jasnou vizí, kterou však režisérka mnohem zajímavěji sdělovala již ve svých předchozích filmech. Za mě osobně zklamání a 3*. () (méně) (více)