Obsahy(1)
Ugandským školákům brání v učení válka i bída. Připravily Z. Šimůnková a A. Majstorovičová.
Život ugandských školaček z programu Adopce na dálku Arcidiecézní charity Praha a osudy dětí unesených povstalci během dlouholetého konfliktu na severu Ugandy v dokumentu z cyklu Příběhy z Afriky.
Další díl cyklu dokumentárních filmů o životě běžných lidí a podobách rozvojové pomoci v Africe přibližuje starosti vesnických dětí v Ugandě. Dokument Děti války, děti míru přichází s kamerou do příbytků typických obyvatel ugandského venkova. Drobných rolníků, kteří spí na kartonu na udusané hlíně, žijí z malého políčka banánovníků a pro vodu chodí s kanystrem i deset kilometrů pěšky. Právě mezi nimi od roku 2001 působí mise Arcidiecézní charity Praha, která v bývalé britské kolonii realizuje program Adopce na dálku. Víc než pět tisíc místních dětí mohlo vyměnit práci na poli za školní docházku díky českým dárcům, kteří jim hradí školní uniformu, pomůcky i školné. Mezi školáky je desetiletá Viola a třináctiletá Esther, jejich českými sponzory se už před pár lety stali manažerka Irena Salingerová a etnograf Dalibor Mahel, pro které je těžké představit si, jaký život sponzorované děti vedou.
Přímo ke kořenům bídy se dostává koordinátorka Adopce na dálku Petra Matulová při kontrolách zázemí dětí a vynaložení peněz pro jejich potřeby. Absence rodičů, těžká práce na poli i doma už od tří let, vdávání dívek ve třinácti letech, ale i odlišný pojem času a závazků, to všechno malé Uganďany předurčuje být další generací chudých. S možností vzdělání ale dostávají nový rozhled: zjišťují, že se člověk může něčím stát, že se lze chránit před nemocemi a mít vlastní plány do budoucna.
Kromě školy hraje v životě dětských obyvatel Ugandy klíčovou roli i zdravotní péče. Smrtelnou hrozbou je malárie, která v roce 2006 v Ugandě zkosila skoro 40 tisíc dětí ve věku do pěti let. Malárií je na rovníku promořena téměř celá populace. Z popudu Arcidiecézní charity Praha proto vznikla česko-ugandská nemocnice v Buikwe. Poskytuje lékařskou péči dětem z adopčního programu, ale i obyvatelům širší oblasti Mukono. Na rozdíl od běžných místních ošetřoven tady funguje porodnické oddělení i chirurgie. Děsivá je četnost HIV-AIDS mezi Uganďany. Šest z deseti testů na HIV je pozitivních, připomíná koordinátorka projektu nemocnice Jitka Škovránková. Překážkou rozvoje zdravotnické osvěty je tradiční víra v čarodějnictví. Uganďané jsou křesťané, ale zároveň věří v duchy předků a v magické rituály, kterými lze duchy oslovit a získat jejich náklonnost. Nemoc považují za kletbu duchů, proto chodí k čarodějným lékařům a přízeň zemřelých se snaží získat rituálem spojeným s obětováním krve, nejčastěji kuřat, koz, krav, a traduje se, že i lidí.
Zvláštní směs křesťanské víry, animismu a čarodějnictví provázela v posledních dvaceti letech občanskou válku na severu země. Povstalecká Armáda Božího odporu vedená Josephem Konym chtěla svrhnout vojenskou vládu současného prezidenta Yoweri Museveniho a výsledkem byl nekončící teror na civilním obyvatelstvu, který teprve nedávno ztratil na síle. Agnes Ocitti bylo třináct let, když ji povstalci spolu s dalšími dívkami unesli z internátní školy Panny Marie v Aboke. Nevládní organizace odhadují, že obětí únosu se během dvaceti let stalo přinejmenším 20 tisíc dětí. Z unesených chlapců rebelové rekrutovali dětské vojáky a unesené dívky zneužívali jako sexuální otrokyně. Mnoho dětí donutili zavraždit vlastní rodiče nebo někoho blízkého, také Agnes donutili zabít kamarádku z vesnice. Asi polovina dětí se domů nikdy nevrátila. Ty, které přežily, znají jen brutalitu a zabíjení. Internátní školu ve městě Gulu pro ně zřídily ugandská a belgická vláda. Jsou tu malé děti narozené dívkám v zajetí guerilly, sirotci i dětští vojáci odmítnutí svými rodinami. Cestu domů naštěstí našla Agnes, stala se právničkou a pracuje pro italskou nevládní organizaci AVSI, která na severu pomáhá v uprchlických táborech i mimo ně obětem války. AVSI také zřídila program zneškodňování nevybuchlé munice a díky financím Evropské komise i ortopedickou ambulanci pro oběti nášlapných min. Mírová jednání v Ugandě ale selhala a k obnovení normálního života tak vede ještě dlouhá cesta.
Dokumentární film Děti války, děti míru je dílem scénáristky Zuzany Šimůnkové a režisérky Andrey Majstorovičové.
Kamera Vlastimil Hamerník, střih Krasimira Velitchkova
vedoucí produkce Helena Veselá
koordinátorka projektu Markéta Štinglová.
Šestidílný cyklus hodinových dokumentů o příbězích rozvojové pomoci realizuje Česká televize za finanční podpory Evropské komise. (oficiální text distributora)
(více)