Interview

Pro Felliniho typická kolážovitá mozaika děje a pohledů pod povrch římských ateliérů i filmového umění a řemesla vůbec je standardně invenční a opět felliniovsky opojná. Stejně tak jako v doprovodném dokumentu je Fellini až překvapivě otevřený, aniž by ztratil cokoliv ze své tajemnosti. Film je pro něj základní vyjadřovací schopností právě pro svou schopnost komunikovat obrazem. Provází ho od prvních kroků dospělého života a v tomto filmu navíc jakoby Fellini svým poznávacím poselstvím současně dále dotvářel svou filmovou poetiku i v závěrečném období své umělecké dráhy. Strukturou tohoto svého poselství tento geniální velekněz světového hraného filmu připomíná silně ROMU. Řím je také město, které je - jak Fellini sám zdůrazňuje - teatrem mundi všeho podstatného z jeho života. To, co je Felliniho silou - neobvyklé vyzařování - je současně i Felliniho konstatovatelnou slabinou: osloví a oblaží jen toho, kdo je naladěn na shodnou vlnovou délku lásky, krásy a hrdé pokory. Zdá se, že těch oslovených je stále víc než dost. (11.04.2010)

Není to poprvé, co Fellini nevěděl co točit, tak prostě točil. V první polovině jsem si říkal, že se mu to sakra povedlo. Upadání hlouběji a hlouběji do filmového světa mě hodně zaujalo. Druhá půlka se ale zcela rozpadá do chrchle spíš nezajímavých epizod. Bohužel. Scéna, kdy se Mastroianni a Ekberg koukají na La Dolce Vita, ale v paměti určitě zůstane. (10.11.2012)

Fellini připravuje filmovou adaptaci Kafkovy Ameriky, přitom s ním japonský televizní štáb natáčí interview, zároveň se odehrává film, který sám natáčí o tom, jak poprvé přišel jako novinář do ateliérů Cinecittà, kde se zrovna natáčí film, dále se natáčí několik reklam, dojde k výletu za Anitou Ekbergovou, kde se zavzpomíná na Sladký život, to vše jakoby v jednom sledu. Zní to chaoticky a také to chaos je, ale velký mistr Fellini má vše pod kontrolou a divákovi se dostává vskutku nevšedního filmového zážitku. (10.01.2011)

Nemyslím si, že by tento Felliniho film byl nějak výrazně špatný, nicméně tento film podkopává pomyslná noha hned dvakrát. ___ Za prvé - Americká noc. Pokud jste o čtrnáct let starší francouzský snímek viděli, tak vám určitě neušlo, že Interview využívá prakticky stejné dějové linie - tj. "making of" fiktivního filmu (mimochodem zdejší výběr mě mile potěšil, jelikož zpracování Kafkovy Ameriky z rukou FF by byl potencionální majstrštyk), kde ale všechny režisérské postupy jsou plně založeny na skutečnosti. Problémem je, že zatímco Truffaut plnohodnotně propracoval charaktery jednotlivých členů štábu (např. maskérů, kameramanů, klapky, příbuzných od herců apod.) natolik, že jsem si při sledování LNA uvědomoval důležitost těchto funkcí, zde nás nic takového nečeká, vlastně jen v případě pomocného režiséra se dá vzbudit zájem diváka. ___ Film ale není dokonalou autoreflexí sám o sobě, jelikož například úvodní expozice je dle mého názoru trochu rozmáchlá, než se dostaneme do Cinecitty, uběhne cca půl hodiny. Nemluvě o tom, že vše podstatné k vztahu k filmu mě Fellini vlastně již řekl u 8 1/2. ___ Jinak mě ale skoro dvě hodiny strávené s Federicovým štábem přišly fajn, za nejlepší osobně považuji sekvence s castingem, nemluvě o příjemném cameu Marcela Mastroianniho a Anity Ekberg. Právě i díky tomuto potěšení mohu dát čtyři hvězdičky bez jakýchkoli ústupků, byť nezastírám s ohledem na slabost k tématu, kterým se snímek zabývá, mírné zklamání. (03.07.2010)

Pan režisér nám v typické tříšti volně (ale formálně dokonale) pospojovaných emotivních obrazů dává ochutnat atmosféru vzniku filmu, přesněji řečeno (podobně jako Truffaut v Americké noci) jen té nejatraktivnější fáze – natáčení. Do takto připraveného těsta zamačkává rozinky svých pocitů vůči milovaným ateliérům, oblíbeným hercům, filmu jako médiu. Pro diváka, kterému Felliniho pozdní bezpříběhový asociačně-subjektivní styl vyhovuje, je to milé nostalgické pokoukání, možná až moc bezkonfliktní... Kolem a kolem za mě trochu slabší ****. (14.06.2010)