Zkouška orchestru

Na Felliniho až nečekané satirické - ovšem nesrovnával bych s Českou novou vlnou, byť je režisér odkojen mírně podobným neorealismem, film je sice taktéž sociální kritikou, ale trochu jinou, navíc mi do té komparace nesedí zdejší forma fiktivního dokumentu. Obecně vzato si myslím, že tento film z jeho tvorby je běžným lidem asi nejpřístupnější. Potěšeni budou především ti, kterým vadí například častá rozmanitá délka a mnoho slepých dějových uliček. Zde se soustředíme jen na to skutečně podstatné, to jest orchestr, jeho dobré a špatné stránky, jedinou nepatrnou odbočkou je návštěva televize. Přitom zde zůstávají ty stejné rysy jako v jiných Federicových snímcích - například zajímavý okruh postav, svérazné mravy... Skvostné vyvrcholení je už jen třešnička na dortu. Malé plus dávám i za dobře se poslouchající hudbu dvorního skladatele Nina Roty. (21.05.2010)

Zžieravá komediálna dráma využívajúca prvky dokumentu, zdanlivo nezúčastnene zaznamenávajúceho dianie na skúške orchestra, sa stáva zároveň metaforou fungovania spoločnosti. Od začiatku je prítomná pokrivená zložka (výzor hráčov, pripomínajúci všetko iné, než hráčov na hudobné nástroje, dôležitosť odborového predáka pri vzťahoch orchester-dirigent, potrhlé správanie postáv). Dianie z času na čas prerušia záhadné otrasy zvonku. Iracionálne chovanie opanuje situáciu nečakaným zvratom, ktorý nastane po vypnutí svetiel. Fellini nasúkal do sedemdesiatych minút mnoho zaujímavých myšlienok, polial svojráznym humorom aby v polovici zlomil dej do úplne inej polohy, a všetko ukončil drsne ironickou nadsádzkou. P. S. Z môjho pohľadu bola najpodnetnejšou úvaha o protiklade revolučných umeleckých hesiel a plánov s výsledným umením, ktoré je z týchto fráz bezprostredne vytvorené (a má často veľmi pochybnú, či vôbec žiadnu kvalitu, pretože po revolučnom vzopätí ostávajú namiesto trvalejších hodnôt len zúrivé anti heslá) a záverečná myšlienka, že spoločnosť často v dejinách v túžbe odstrániť všetky možné autority, odstráni svoje tradičné inštitúcie, aby druhým dychom s pokorou prijala despotické vedenie. (09.05.2007)

95% - Nenechte se zmást názvem. Film není o orchestru, ba ani o hudbě. Zkouška orchestru je věru skvostná studie psycholigie davu s alegorickými prvky. Podle mě Fellini udělal vše správně. Orchestr jako vzorek různorodé společnosti, je skvělý nápad. Herci se ani příliš nesnaží vypadat jako profi hudebníci, orchestr nevypadá jako opravdový orchestr, dirigent diriguje od řečnického pultu... To mě na začátku sice trochu zklamalo (jsem totiž muzikant), ale pak jsem od toho odvrátil zrak na úplně jinou dimenzi celé té podívané, a tam mě Fellini chtěl mít. Bravo, maestro! (07.12.2005)

Přepsáno v září 2019. Zkouška orchestru je opomíjeným drahokamem Felliniho filmové tvorby, stojí ve stínu slavnějších a oslavovanějších výtvorů polozapomenutý, přesto široce rozkročený a s vědoucím zářivým úsměvem. Zkouška orchestru je rozpustilou a vícevrstevnou satirou. Federico Fellini nezapomíná na niterné sebepoznávání, cirkusovou klauniádu, vývěry intimních pocitů, živelnou vášeň karnevalu života, soukromé úzkosti, zdivočelé kontrasty, krásu poezie řeckého ducha, ani neopovrhuje souzvukem chaosu, magickým oparem, nebo provokujícím odlehčením. Vnitřní svět se prolíná s tím vnějším, forma fiktivního dokumentu navozuje výchozí postoj bezprostřední a upřímné hodnověrnosti. Sarkastický úsměšek neváhá vtrhnout do uměleckého prostředí, jízlivé poznámky se otírají o funkčnost, podstatu i o sebe samotného. Nejvýnosnějším náhledem satiry je společnost, morálka, politické reálie, vývoj i uspořádání. Vše v emocionálním a afektivním stavu mysli básnického zasnění a epileptickém záchvatu kolektivního nevědomí. Hlavní postavou satirické hříčky je dirigent orchestru (velmi zajímavý Balduin Baas s hlasem Oreste Lionello), frustrovaný, autoritativní a nenáviděný vládce alegorického výjevu společenského a politického dychtění. Rozkošnou fackou autentických nešvarů sociálních vymožeností je úplatný vedoucí orchestru (příjemný Filippo Trincaia s hlasem Corrada Gaipy) a nesmlouvavý odborový předák (Claudio Ciocca s hlasem Vittoria Congia). Z rozverně hravých rolí hudebníků: osamělá harfistka (Clara Colosimo), svobodomyslně rozjařená a bujná pianistka (Elizabeth Labi s hlasem Angioly Baggi), opěvující violoncellista (Ferdinando Villella s hlasem Pietra Biondiho), do svého nástroje zamilovaný tubista (Franco Javarone), zaslouženou úctu vyžadující první houslista (David Maunsell), konkurenčně vždy připravený druhý houslista (Francesco Aluigi), citlivý hobojista (Andy Miller), bláznivá flétnistka (Sibyl Mostert s hlasem Solvejg D'Assunty), oddaný trumpetista (Franco Mazzieri s hlasem Sergia Di Giulia), rozmanité možnosti vychvalující pozounista (Daniele Pagani s hlasem Maria Maranzana), na zářný okamžik minulosti srdceryvně vzpomínající klarinetista (Cesare Martignon s hlasem Armanda Bandiniho), či rytmus vyznávající hráč na bicí (Pierluigi Calderoni). Také nelze nevzpomenout na starého a zkušeného opisovače not (Umberto Zuanelli) ve věku těsně před právem zaslouženým penzijním odpočinkem. Zkouška orchestru se neúnavně a odhodlaně rýpá v aspektech společnosti, prodírá se tu vývojem, motivací, lidskou osamělostí vzpomínkami, zvyklostmi, pokrytectvím i diktátem. Revoltě dochází dech vlastním vyčerpáním i kontinuální ztrátou základních myšlenek, řád vyžaduje poslušnou disciplínu. Rozkošně satirická hříčka! (11.10.2009)

Asi som už na Felliniho filmy precitlivený, ale nedokážem sa stotožniť s veľmi priaznivým ohlasom tejto alegórie u väčšiny mojich obľúbených užívateľov. Alegória, nealegória, ja som sa nemohol dostať cez tých ukričaných Talianov, ktorí trúsili nie príliš objavné reči o svojich nástrojoch, hovoriac pritom o sebe, o ľuďoch o spoločnosti. Dobre, v poriadku. Ale aj tak za najväčší prínos tohto filmu považujem jeho znesiteľnú stopáž. (26.03.2013)