Roma

Film bez děje, zato však s obrovskou atmosférou. 1) Nejzajímavější mi připadají dobové záběry Říma, stavby metra nebo zachycení povahy obyvatel. Hraný dokument z válečného období nemá chybu. Proti němu stojí Řím současnosti, k němuž 52letý Federico Fellini jasně nechová příliš sympatií._____ 2) Některé scény jsou vskutku geniální (módní přehlídka církevních oděvů nebo scény z bordelu), jiné velmi zajímavé (pouliční hostina za války i současná, prohlídka bytu, kabaret), některé další impresivní, ale dlouhé (stavba metra, večerní jízda po staveništi)._____ 3) Výstižný koment: Michal687*****. (24.10.2015)

Velkolepé vyznání lásky jednomu městu, VELMI VOLNĚ svázaný s Amarcordem (jen ve scénách vzpomínek, které později Felliny rozvinul do celovečerního formátu)... Vizuálně opět působivé, i když oproti Felliniho nejlepším dílům (8 1/2, Sladký život, Amarcord...) o něco málo slabší... Věřím ale, že kdybych byl rodilý říman, užiju si film beze zbytku... pořád je film ale kvalita, která nemá v kinematografii obdoby! PS. : Mastroianniho jsem také ve filmu neviděl... :) (12.06.2006)

Opulentní freska ukazující typicky felliniovským způsobem lesk a bídu města, do něhož vedou všechny cesty a kam na velikonoce odlétají zvony. Centra římskokatolické církve (geniální přehlídka církevních oděvů na perfektní hudbu Nina Roty), města zároveň starého a důstojného (fresky) i mladého a rozpustilého (svátek v Trastevere) až zpustlého (bordel). Změť barev, hlasů, míst, zvuků, pro mě pastva pro oči, jako skutečný Řím. Kromě výše uvedených scén mi utkvěla v hlavě prohlídka bytu ("Chceš vidět malinkou babičku?") a večeře na ulici, to bych chtěla někdy zažít. Film jsem bohužel viděla jen dvakrát, chtěla bych ho mít doma, abych si ho mohla kdykoli pustit a do Říma se aspoň takto vrátit. Moc pěkné a výstižné komentáře Decker, Pacco, Marigold, k212 a Ingrid a vlastně všechny další, správná mozaika jako ten film. (12.01.2010)

Řím je pocitovou básní. Federico Fellini odhalil část vlastního nitra, ponořil se do zájmů i dojmů a zazpíval báseň, nakreslil intimní odezvu na zvuk se jménem Řím. Smíchal vzpomínky, představy, prožitky, asociace, sny, sarkasmus, sebepoznání, traumata, vášně, lyriku a provokování. S vůní poezie se prožívá nesmrtelná krása života, koláž pocitů prostupuje v rytmech kontrastů, živelného temperamentu, neurvalosti, úkroků zlehčování a mumraje barevného hemžení. Hravost představivosti a niterných impulsů má obsedantní potřebu popichovat, zlehčovat, tančit a zažívat. Hlavním nástrojem pohybu celé básně vpřed je sám Federico Fellini (v mladické ztřeštěnosti Stefano Mayore, v prvních zkušenostech s městem Peter Gonzales Falcon s hlasem Renata Cortesiho). Vzpomínka se střídá s úštěpkem budování fiktivního dokumentu, koláž lehce křepčí a vzdychá, úsměšek se raduje životem, lačně ukrajuje sousta a vrtošivě dotírá. Z postaviček odrazu vnitřního světa: opojné okouzlení vášní romantického prožitku života Dolores (Fiona Florence s hlasem Cinzie Abbenante), v halucinační nostalgii utíkající osamělá zestárlá aristokratka Domitilla (Pia De Doses), zkušený průvodce římským podzemím (Marne Maitland s hlasem Oresteho Lionella), laskavý kardinál Ottaviani (Renato Giovannoli s hlasem Franca Latiniho), divadelní herec v roli Julia Caesara (Feodor Chaliapin Jr.), provozovatelka ubytovacího labyrintu (Maria De Sisti), vytrvalý stepař (Alvaro Vitali), vznětlivě výbušná karikatura katolické prudérie a přepjatě autoritářský ředitel školy (Franco Magno), či nedůvěřivě plachý pohled herečky (Anna Magnani). Řím je básní vnitřního světa Federica Felliniho, z nerovnoměrně souznějících rýmů a not sestavil koláž z autenticity, pudů, mámení, rozvernosti a sarkastického sebepoznání. Řím je odrazem mumraje nitra, vnitřní svět je je formován místem. Osobité vyjádření pocitu jménem Řím! (13.09.2019)

Až dechberoucí režijní práce Federica Felliniho a příklad neomezených možností studiového natáčení. Na mozaikovité struktuře několika imaginativních "etud" Fellini předvede jak svůj proměnlivý vztah k této metropoli, tak obecnější výpověď o boji tradice s novou civilizací, pojímanou jako hrozba. Davové scény se stovkami protagonistů dokazují režisérovo mistrovství a i když jsou naprosto nedějové, dokážou udržet pozornost a neustále bavit neotřelými detaily. Přesto však na mě několik epizod působilo poněkud samoúčelně, stejně jako snaha blýsknout se technickými schopnostmi, narušující tempo díla. Navíc mi o trochu chyběla výraznější spojnice mezi minulostí a přítomností na postavě režiséra, čímž pro mě výpověď zůstala silně útržkovitá, i když ve své podstatě splnila evokaci velkoměstského chaosu převedenou i na strukturu. Naštěstí oproti Satyriconu je obsah epizod mnohem živější, emotivnější a nezatížený symboly a šiframi a Fellini se dostává do fáze, která je pro jeho tvorbu nejcharakterističtější. (05.05.2011)