Satyrikon

(1001) Pořád jsem si říkala, co mi na tom přišlo tak divné, a teď jsem na to přišla. Nic. Právě že nic mi na tom nepřipadalo divné, a to jsem očekávala ultrasmršť divnosti. Dneska mi samotný fakt, že je někdo homosexuál, nepřijde dostatečně provokující ani tendenčně dekadentní. No a ty věci okolo... vždyť to vídáme denně na ulici. (03.12.2009)

Satyricon je poetický obraz zvrhlosti římských mravů. Když mluvíme o zvrhlosti, myslí se tím cokoli, co přesahuje současné společenské normy a budí pohoršení. Jiná doba vyznávala jiné hodnoty. Paradoxně právě to, co bylo dříve v křesťanské společnosti považováno za zvrhlé, se dnes stává normou. To ale nepovažuji za hlavní sdělení filmu. V době vzniku filmu byla ještě cenzura poměrně silná. Zvlášť v Itálii byl snímek na svou dobu velmi odvážný. Varování před zkažeností součastné společnosti bych v tom nehledal. Jistě, ve filmu můžeme a musíme hledat paralely s naší dobou, ale nejde o moralizování společnosti. Film v podstatě nemá děj. Jde v prvé řadě o formu. Celé dílo je prostoupeno určitým duchem, který se rozvíjí i v jiných Felliniho filmech (např. Amarcord, Město žen). Jde o formy lidské sexuality a erotické představivosti, které jsou v našem světě běžně skrývány. O způsoby chování, necnosti a pudy, které naše společnost nepřijímá nebo je popírá, zatímco mnohé z nich jsou člověku vlastní. Právě umístění děje do starověkého Říma dalo Fellinimu téměř neomezené možnosti v zobrazení těchto společenských Faux pas. Člověk je ve své podstatě stále stejný. Má stejné potřeby. Jedno jestli je to člověk z roku 0 nebo 2000. Pouze se přizpůsobuje společenským normám a v závislosti na tom v sobě cosi potlačuje. Ačkoli je film po obrazové a umělecké stránce velmi zdařilý, absence děje a historičnosti z něj činí příliš vleklou podívanou. Určitě to chtělo kratší stopáž. 60% (22.11.2010)

Další úlet od ouleta? Ale nakonec jsou fajn, pondělky ( kdy ty jeho "filmy" ČT dvojka vysílá (vysílala)) byly vždycky trochu všední a díky němu se staly jaksi....vyjímečnými. První třičtvrtě hoďka je to ale nářez, dalo by se to přirovnat k plně atonální hudbě, na kterou když si po chvíli zvyknete, dostanete se do říše snů a do naprostého transu. To samé se mi povedlo i zde, ovšem pak nevím, jestli jsem otupěl, nebo se Satyrikon opět zvrhává ve Felliniho typickou nesnesitelnou nudu, ale jakmile jsem se ze zmíněného transu probudil, přišlo mi, že značná část absurdních a zcestných situací a scén je prostě beze smyslu, tu první třičtvrtěhodinu jsem na tom ujížděl, ale rychle mě to omrzelo. (16.05.2006)

Na jednu strana velkolepá oslava studiového natáčení s neopakovatelným vizuálem a stylem, na druhou stranu jeden velký mumraj, který přeci jen brzy ohromí a jelikož je zde velmi těžké nalézt nějaký smysl všeho a všelijaké symboly a podtexty jsou silně dobové a pro mě nenadčasové, nakonec jsem se jen nechal opájet režijním rukopisem a vše ostatní šlo jaksi mimo mě. (15.04.2011)

Rozkoš a orgie akoby zakomponované v dekameronovskom koncepte antického rozkladu hodnôt, ktorý Fellinimu slúži ako možnosť prezentovať svoj vizuálny potenciál. Bohužiaľ, za týmto cieľovým ohniskom záujmu, a inak fakt, bravúrne dobre zhosteným impulzom tkvie veľmi ladná konceptuálna prázdnota. Fellini svoj myšlienkový kolorit nedokáže rozporcovať na dielčie časti. Respektíve, iba v jednotlivostiach, ktoré sa mu opulentne hodia do mozaiky sekvenčného rámca, kde môže rozvíjať perveznosť a stratu cností v surových, v umelecky vyobrazených líniách. Naratív je nezáživný, zdĺhavý a donúti k strate zainteresovanosti diváka. Filozofický presah je málo rozvinutý a k málo originálnym tendenciám vyúsťuje. Je to možno svieža dekadentná freska s voľným naratívom, avšak, veľmi uzavretá v autorovej sebaprezentácii a estetike. (09.09.2018)