Satyrikon

Sugestivní obraz lidské společnosti těsně před definitivním pádem a zánikem. Portrét lidstva, kde je každý druhý člověk blázen, nebo alespoň nebezpečné zvíře. Svět se díky celkové stylizaci podobá peklu a všechny postavy ztratily jakékoli morální zábrany. Komplexní vize, jejíž obrazová stylizace je rovna jakémukoli malířskému dílu... Na druhou stranu je ale film natolik ulítlý, působivý a... nesmlouvavý, že bude dlouho trvat, než si tento netriviální zažitek dopřeji znovu... (13.06.2006)

A co je na tomhle filmu uměleckého? Tucty šílených a nepochopitelných postav v papírových kulisách, kde to místy vypadá jako na technopárty. Jestli se snažil Fellini zachytit odlidštěný svět nebo jakousi alegorii na špatné stránky lidské duše, tak se mu to sice určitým subjektivním způsobem podařilo. Zůstává otázka, jaký má tohle smysl. Tohle bohužel zůstalo za hranicemi mého chápání slova umění. (19.05.2006)

Fellini je ital,kdo jiný by měl (spolu s Petroniem) vědět jak to v Římě chodilo? Ale třeba ,když by to natočil Walter Hill,mělo by to lepší hodnocení.--A nebyl by to Fellini,kdyby si nezabrnkal na tu svou intošskou strunku.Dekadenci a začátek konce (autor předlohy byl Neronův oblíbený básník) však zachytil skvěle. (31.05.2009)

Rozkoš a orgie akoby zakomponované v dekameronovskom koncepte antického rozkladu hodnôt, ktorý Fellinimu slúži ako možnosť prezentovať svoj vizuálny potenciál. Bohužiaľ, za týmto cieľovým ohniskom záujmu, a inak fakt, bravúrne dobre zhosteným impulzom tkvie veľmi ladná konceptuálna prázdnota. Fellini svoj myšlienkový kolorit nedokáže rozporcovať na dielčie časti. Respektíve, iba v jednotlivostiach, ktoré sa mu opulentne hodia do mozaiky sekvenčného rámca, kde môže rozvíjať perveznosť a stratu cností v surových, v umelecky vyobrazených líniách. Naratív je nezáživný, zdĺhavý a donúti k strate zainteresovanosti diváka. Filozofický presah je málo rozvinutý a k málo originálnym tendenciám vyúsťuje. Je to možno svieža dekadentná freska s voľným naratívom, avšak, veľmi uzavretá v autorovej sebaprezentácii a estetike. (09.09.2018)

Federico Fellini v Satyrikonu tak trochu připomíná slovutného boháče Trimalchiona z Petroniovy předlohy. Maestro Fellini je nadán velkým bohatstvím filmového vidění a v tomto snímku jej kolem sebe rozhazuje jako marnivý boháč ve formě tak opulentní, přeplácané, přestylizované, že divák je brzy doslova a do písmene přežrán. Na velmi volný narativní rámec (vpodstatě jen proud obrazů nesvazovaných přílišnou kauzalitou) je zkušený "felliniovec" zvyklý, ale v Satyrikonu jako by tomu chybělo jednotící vyznění, ten silný symbolický podtext, který sváže zdánlivě diskrepantní. Tok mytologických historek se valí umocněn již zmíněným vizuálním obžerstvím, zmítá divákem v bizarním světě rozkladu a morální perverze a stále více má tendenci otupovat smysly a zcela zahladit sílu úvodních sekvencí. V nich se zdá být Satyrikon výpovědí nejen o konci Říma, ale i o rozkladu naší civilizace, typicky syrovou a působivou. Postupem času však myšlenková linie vadne pod bičem nedostatku autocenzury a stále perverznějších vizí. Co připočítat Satyrikonu k dobru? Tak třeba výtečně zfilmovanou hostinu u Trimalchiona. Zbytečně neohlazené hrany antické estetiky a sexuality. Samozřejmě též felliniovskou obrazotvornost, byť její míra překračuje únosnost. Tahle satyrizující erotická freska jednoho údobí a "příběhu" lidských pudů prostě až příliš překypuje barvami a snahou o vizuální exkluzivitu za každou cenu. V přívalu ječivých zvuků a barevných kaskád se ztrácí nitro. Ale možná i to je součástí výpovědi Satyrikonu. Nicméně rozhodně se nejedná o Felliniho vrchol... (16.05.2006)