Orly

Taketo filmy mam rad - pulzujuce letiska, masy ludi sa tadial prevalia, tie masy su samozrejme anonymne. Kamera sleduje pribeh 4. parov, ktori riesia kazdodenne problemy. Este tam mohli zaniest nejake zamestnanecke reci zamestnancov letiska - a bolo by to na maximum : 80 % (23.05.2020)

Prílety a odlety. Angela Schanelec opäť nenútene, subtílne nahliada do mikroskopických životných momentov ľudí a párov, tentokrát náhodne sa stretávajúchich a míňajúcich v priestoroch parížškeho letiska. Z hmýrenia anonymnej masy vyvstávajúcich niekoľko tvárí a ich útržkovité dialógy, fragmenty príbehov brilantne kĺzajúcich medzi banálnosťou a silnými emóciami. Skvelé, nevtieravé a reálne, no nedotklo sa ma to tak, ako Marseille alebo Mein langsames Leben. Znovu potešila Maren Eggert, zatiaľ čo použitie nediegetickej hudby, hoci osviežujúce, mi prišlo rušivé. (27.03.2022)

Vůbec, ale vůbec netuším o čem to bylo [LFŠ2017] (09.08.2017)

V hlavní roli letiště. Masa lidí, neustále se převalující a přesunující tam a zpět, zdánlivě nesmyslně jako nějací obří mravenci. Čekání. Rozhovory těch, co se náhodně setkali a objevují jeden druhého při tom letmém kontaktu a jiných, kteří cestují spolu už dlouho a nějak už najednou mluví každý jiným jazykem. Někteří zase při těch chvílích čekání otevřou téma rozhovoru, ke kterému by se jinak nedostali nebo si na něj nenašli čas .Měla jsem pocit, že jsem toho všeho účasna a čekám tam na ten svůj let s nimi. (15.03.2014)

ANGELA SCHANELEC, ORLY (2010) ____ [oceán spojlerů: Řečeno s básníkem, který těmhle věcem rozuměl jako málokdo, já 'cizinec' -- ty 'cesta' -- tohle 'letiště'. Plynoucí moře těl. Dočasných obyvatel nemísta, ve kterém se zvláštně protínají Tvoje a moje a Její čáry života. Každá z nich na jiné frekvenci, v jiném rozechvění. Přiblížení se té mé, k té Její (v obchůdku kde prodávají sušenky). Dotknou se jedině — tady a teď — pohledy a myšlenkami (které by neměly být, v čase, který neexistuje). Naznačily rezonance, ze kterých se dost možná (někdy jindy a někde jinde) rodí nové světy. Rezonance, které přesahují to, co jsme si dosud mysleli, že můžeme a smíme. Prostory, do kterých jsme nevstoupili, i když jsme právě nahlédli někam jinam, spatřili záblesk naděje (..et si, ..what if, ..co jestli?), zrychluje to dech, i když teď Její kroky vedou docela jinam, do jiného příběhu. A kroky mé vedou k Tobě. Protože Ty, Tvůj úsměv, bláznivá knížka, ze které mi se zaujetím, které miluju, předčítáš nahlas, knížka o střeleném hrdinovi a touha se o to, co v Tobě vyvolává, se mnou dělit (i když to skoro nejde). Ty jsi moje láska. Jen, tohle všechno, to, kde jsem teď pár chvil byl a odkud jsem se k Tobě vrátil, a o čem Ti nepovím, je taky nějak láska. Jen se mě, prosím, neptejte, jak je tohle sakra možný… ____ Schanelec takhle, z podobných (záhadných) záběrů tvaruje své filmy -- zrovna tenhle film může ale trochu mást, protože jej složila z tak neskutečně tichých a klidných a (zdánlivě) obyčejných obrazů. Filmová vnímavost citlivá na sebemenší (roze)chvění. Jakoby se bezděčně dotýkala fimové citlivosti (namátkou) nejen takového Rohmera, Kieslowského, Fliegaufa nebo Nuri Blige Ceylana, a dalších -- ale prostě ‘života'. __ Ať už je život cokoli... ] (14.04.2019)