Zoufalci

Stále nevyrovnaní "samotáři" ve své další etapě života rozehrávající rošády pod žižkovskou věží. Nejsmutnější na tom je, že se čím dál tím častěji setkávám s podobným "pseudointelektuálním" smýšlením prezentovaným v Zoufalcích - volba dobrovolného útěku před vlastním životem, ať to stojí co to stojí, je zdá se novým středobodem smutných a osamocených lidí - ať žije vyhořelá generace singles. Proto jsou pro mě Zoufalci spíš osobní zpovědí (možná 13. komnatou) party kamarádů, do jejichž rolí si mohu dosadit spoustu mých blízkých. (10.03.2012)

Jsem rodilý Jablonečák, lze mě zařadit do generace třicátníků a z Jablonce jsem utekl do města (ne do Prahy, do toho druhého největšího, jak je do něj dál z Prahy než z něj do Prahy) a často jsem se cítil velmi trapně a na jazyk mi vytanula určitá hořkost... Velmi se těším na další filmy Jitky Rudolfové a jsem zvědav, co z ní vyroste za filmařku. Nutno dodat, že tentokrát měla velmi dobrou ruku na herecké představitele... Jen by mě ale zajímalo, proč je z Rampy nechala taxíkem dovést pod sjezdovku a pak chudáky nechala drápat až na Gutbrunnwarte... tedy Dobrou vodu, kam vede silnice? No nic, jen takové rýpnutí;) (20.06.2010)

(Obsahuje možné spoilery). Další nejisté, i když velice dobře natočené rozkročení – mezi lehkovážnou stylizací a výpovědí, mezi humorem a upřímnou frustrací. Pohodlným zvolením kompromisu nemají Zoufalci ani na chvíli šanci naplno bodovat ani na jedné z obou front, natož aby měli tvůrci dostatek umu k jejich svázání a schopnost skutečně vyprávět. Naštěstí mají Zoufalci svižnou, nápaditou a profesionální formu v čele s chytře řešenými voiceovery, výborným střihem a náladově vytříbenou hudbou, což sledování vyzdvihuje na více než snesitelný, vlastně docela příjemný level. Ne vždy však jednotlivé aspekty formy dopadnou na správnou půdu (záměrná humorně-epizodická skladba je kamenem úrazu ve vážné rovině, přesněji v momentě finálního emocionálního zlomu postav, který nastává v přesně daném sledu, v jakém jsme si doposud zvykli postavy groteskně po přesně určenou stopáž vídat, čímž vyznívá značně schematicky a zkratkovitě), případně je tvůrci neumí správně použít. To je třeba příklad průběžných prostřihů zpět do fáze plánování, jejíž vyústění se nakonec prokáže býti nespolehlivým. Tento dějový oblouk mohl vlastními chybami zocelené postavy nemilosrdně vrhnout zpět na startovní čáru a divákovi tak naservírovat podvratnou deziluzi z nepříjemného zjištění, že dospíváme mnohem víc v našich představách než ve skutečnosti. Zdůrazňuji „mohl“, protože postavy jsou jen dobře obsazené karikatury určitých typů, stejně tak jejich problémy a za celou stopáž u nich k žádnému vývoji, natož prozření nedojde, čímž nemá nevyzrálost postav žádné dramaturgické opodstatnění a onen zvrat pro film, pro jeho postavy ani pro diváka zhola žádný význam. (23. Finále Plzeň - 22.4.10) (29.04.2010)

Absolventský film Jitky Rudolfové pojednává o šestici bývalých přátel, kteří se po létech setkávají na pařbě v rodném Jablonci, odkud všichni dříve zdrhli do Prahy. Každý má svoje problémy a neví pořádně sami, jak dále naložit se životem. Tak se mezi sebou domluví, že by mohli koupit nějaký statek mimo Prahu, kde by všichni pospolu bydleli, to bylo totiž kdysi jejich tajné přání. No, musím říct, že jsem čekal bídu, ale nakonej jsem docela spokojen. Sžíravá satira je podobná filmům Věry Chytilové, to samé platí o kameře, která je přímo uprostřed vyprávění a působí dokumentárním dojmem. Je vidět, že Jitka má Chytilku nakoukánu :). V druhé polovině mě zaujal střih, který chytře kombinoval spolubydlení na statku s přípravou, než se tam partička vypravila. Možná mě trochu vadilo amatérské obsazení některých postav, ve výsledku film hodnotím silnou trojkou. (24.11.2022)

Myslím, že nemá cenu filmu něco vytýkat, protože je podle mě přesně takový, jaký ho chtěla slečna režisérka mít. Svoje (spokojené) diváky si určitě najde, já ale Zoufalce vnímám jen jako nekonečný sled epizod(ek) party obyčejných (až plochých) postav. Toho času nelituji, znova bych už na to ale nešel. (07.03.2010)