My Only Sunshine

Podobně jako v Beş Vakit či pozdějším Kosmosovi se v Hayat Var Erdem zabývá životem v "meziprostoru". Tím je tentokrát Bospor. Mořská úžina rozdělující evropskou a asijskou část Istanbulu, v jejichž vodách plují čluny nuzných rybářů a pašeráků po boku obrovských obchodních lodí ze zahraničí, slouží jako alegorie k sociálně i hodnotově roztříštěnému světu lidí žijících (v tomto případě doslova) na okraji rozrůstajícího se velkoměsta. Samotný třináctimilionový Istanbul je ve filmu přítomen jen v podobě vzdáleného, rozostřeného horizontu a znepokojujících zvuků, které se z něj ozývají. Důležité je si uvědomit, že Erdem se jako obvykle při budování fikčního světa nepokouší o věrné zachycení skutečných poměrů v jakékoli vrstvě turecké společnosti, nýbrž o prezentaci svého osobitě poetického pohledu na člověka. Narativní koncept přitom reflektuje výše zmíněnou roztříštěnost, což dělá z My Only Sunshine vcelku náročný snímek, vyžadující od diváka aktivní zapojení. Nejspíš právě v tom tkví příčina vlažnějšího přijetí v porovnání s Erdemovým předchozím filmem, jehož audiovizuálnímu kouzlu se nepochybně snáze podléhá. (30.06.2012)

Tak trochu mi Hayat var připomínal filmy Kim ki Duka. Dlouhé statické záběry, málomluvný, přesto ne tichý film a zase ta absence jakéhokoliv citu, samota až to křičí... Hayat je dívka uzavřená do sebe, což podtrhuje píseň kterou si celou dobu v duchu brouká a jež tvoří hlavní podbarvení celého snímku, jejíž citově vyprahlé dětsví bych tedy nechtěla absolvovat za žádnou cenu. Hayat na konci filmu pozná štěstí a nejspíš i poprvé ve svém životě, avšak za velmi zvláštních okolností. Pokud uvidíte a pochopíte i jí ty zvláštní okolnosti odpustíte. (13.07.2009)

Typickým znakem filmů Rehy Erdema jsou dětští protagonisté, kteří se obvykle potýkají s krutým a bezohledným světem dospělých. V případě snímku Hayat Var (My Only Sunshine) sledujeme čtrnáctiletou dívku Hayat, která v lodi svého otce pašeráka pendluje mezi evropskou a asijskou částí Istanbulu. Film toto vykořeněné žití na dvou březích Bosporské úžiny odráží v nesouvislém vyprávění, které více než sérii zřetelně propojených, navazujících scén připomíná sled přerušovaných výjevů - Hayat jde do školy, potýká se doma s vážně nemocným dědečkem, hlídá svého nevlastního sourozence u odstěhovalé matky. Absenci dramatického oblouku pak vyvažuje významotvorná práce s barvami: modrá je spojená s oficiálními institucemi (škola, policie), které pro hrdinku a její rodinu často představují represi, červená a odstíny růžové jsou ve světě Hayat spojené s domovem a vlastním zráním v ženu (to je dobře vidět i na plakátu k filmu, kde má kreslená Hayat sytě červené šaty a výrazně namalované rty). Příznačné pak je, že otcův člun má jak modrý, tak červený pruh, protože se pohybuje mezi těmito dvěma světy. Erdem tak v Hayat Var, podobně jako v jiných svých filmech, nachází v konfliktech (ať už těch společenských nebo vnitřních-lidských) jakýsi symbolický prazáklad, tentokrát v souboji barev, které mohou jak rozdělovat, tak spojovat, ale především sloužit k sebeidentifikaci. (30.12.2013)

Škoda! Nechci se rozčilovat,... ale pěkná kamera, nádherné záběry. Film by mohl mít 60 minut a mohl by možná mít 4 hvězdičky za příjemný zážitek z exotických lokací a citlivého příběhu dívky a jejího dědečka.. V mnohém na diváka film působí jako dokumentární žánr. Kdo vydrží až do konce a sleduje dalších 61 zbytečných minut, by si měl připsat bod za to, že to vdržel. My ano. Trpělivě jsme čekali na konec.... který byl nedohledný... (09.01.2015)

Už jsem myslela, že to do konce nezvládnu, ale nakonec jsem se překonala. Zůstal ve mně pocit absolutní beznaděje, šílenství a ještě dva týdny mi v hlavě znělo „mmm-m, mmm-m“. Jó, siréna. Celou dobu jsem nevěděla, jestli je mi Hayat líto, nebo ji v její pasivitě vlastně nenávidím. Na druhou stranu co z člověka může vyrůst v tak skvěle podnětném prostředí, s otcem pašerákem a pasákem, slizkým dědou lapajícím na střídačku kyslík a cigáro, matkou, která se od nich raději úplně odstřihla (a nikdo se jí nemůže divit), až příliš milující sousedkou a…krocanem. Ten zdánlivě optimistický konec mě vlastně ještě dorazil. (21.12.2012)