Colorfield Variations
Režie:
Richard ChartierObsahy(1)
Různorodá kolekce experimentálních filmů a vizualizované hudby vznikla původně pro akci galerie ve Washingtonu. Právě „washingtonská škola“ je totiž centrální pro malířský proud „chromatické abstrakce“ padesátých let (Mark Rothko, Clyfford Still...). Někteří z tvůrců kolem nových médií, oslovení kurátorem Richardem Chartierem pro Variace, navazují i na filmovou abstraktní avantgardu (Alan Callander). Představují se zástupci scény progresivních beatů (Frank Bretschneider) i starší generace hudebních experimentátorů (členové britské skupiny Throbbing Gristle). Japonské příspěvky (Rjoiči Kurokawa, Sawako) jsou jemné, emotivní, s organickými křivkami květu růže. Rusko-americká dvojice Evelina Domnitch + Dmitry Gelfand se noří pro poetické obrazy do vědeckého přístupu: ve snímku nazvaném Deset tisíc pavích per v pěnící kyselině skenuje laserem povrch mýdlových bublin. Nová média se v kolekci dobře spojují se starými otázkami na vztah barvy, zvuku a času. [44. MFFKV 2009] (oficiální text distributora)
(více)Recenze (3)
Dlouhou dobu jsem chtěl aspoň tu hvězdičku dát, jelikož dvě skladby jsou takové podmanivě ambientní a s úplně jiným vizuálem, třeba od mistra experimentálních videoklipů Paula Clipsona, by mohly působit skvěle. Vůbec na něj jsem si tu častokrát vzpomněl, protože když jsem si vzpomněl na jeho videoklipy, tak mi tohle přišlo jako totální výsměch. Ze skladeb se mi hudebně líbily jen dvě (ta druhá a myslím, že ta hned po ní, akorát chtěl zkrátit o polovinu), zbytek bylo jen jako poslouchání zvuků kuchyňských přístrojů, v tom lepším případě. V tom horším to znělo buď jenom jako zrnění nebo to neznělo skoro nijak, protože v posledních třech klipech jsou jen vizuály a "hudba" v nich je ta, že tam jednou za minutu něco slabě zapípá - když už vůbec. Jeden z těch klipů ani hudbu neměl. Vizuálně je to ale katastrofa. Něco takového bych vám ve většině případů udělal taky, protože se tam buď jen pohybují vodorovné černé pruhy na modrém pozadí, nebo se tam jen rychle za sebou střídají různé barvy (což jediné bych chápal, jako poctu Paulu Sharitsovi - ale toho já nikdy neobliboval...) nebo to jsou animace horší a banálnější jak ze spořiče obrazovky. A nějak takhle podobně vypadají všechny ty videoklipy, z nichž některé trvají i 10 minut (!). Co na tom jako má být teda za umění? Tenhle styl hudby tak nějak chápu, ale když nevyvolá potřebnou atmosféru, je k ničemu. Tady je k ničemu skoro vždycky a vizuálně je to zajímavé ještě tak desetkrát míň. Dlouhou dobu jsem chtěl aspoň hvězdičku dát, ale po těch posledních třech klipech, které už ani hudbu skoro nemají, se radši přikloním k tomu odpadu. Na tomhle zajímavého není prostě nic a spíš mi to přišlo jako výsměch, než jako experiment... odpad! (ale lepší) ()
6. 7. 2009: Zdráhám se tohle hodnotit, protože jsem odešel v půlce... Je to soubor velmi neortodoxních videoklipů, které z větší části vypadají podobně jako vizualizace ve Windows media playeru, ale horší. Navíc hudba která tyto "záběry" provází zní povětšinou jako bzučení ledničky a pípání, nebo jenom pípání. Nikdy jem neviděl v kině usnout tak rychle tolik lidí... Vrcholná hrůza přišla s desetiminutovým blikáním barev, každý frame - jiná barva... Z toho se mi dokonce udělalo trochu špatně. ()
Troufam si hodnotit! Odpad! Chapu, ze umeni muze mit hodne podob, ale tohle neni umeni! Tohle je vysmech! Za temito "vizualnimi klipy" neni videt zadna prace, tohle by dokazal vazne kazdy!!! 10 minut blikajici obrazovka s monotonim zvukem, zadna souhra mezi vizualnem a audiem, proste tragedie, nuda, vysmech, neumetelstvi, naprosta drzost toto vydavat za umeni ci vytvor. Jsem znechucena zarazenim tak slabe projekce na filmovy festival kvality Karlovarskeho MFF. To uz radsi koukat hodinu na monoskop! ()